Uprostřed týdne jsem se ocitla na skok na texaském venkově. Když jsme se s Nolanem sebrali a odjížděli zpátky do města, pustil mi v autě jednu skladbu. Jmenuje se West Texas a je od místního pianisty. Jestli máte chvíli, pusťte si ji, protože mě neuvěřitelně chytla. Až ji budete poslouchat, sedněte si, v klidu, zavřete oči a představte si všechno tohle dohromady... ...Příjemně strávený den. Pozhasínali jsme, zamkli jsme dveře baráčku a vydali se na cestu. Teplo na triko, pohodlný a obrovský texaský truck, široširé pláně kam oko dohlédne a kam ani nedohlédne, protože ty pokračují desítky mil daleko. Mrtvá očesaná bavlna. Roští nejrůznějších velikostí, které se brzy s větrem uvolní a budou se koulet přes cesty úplně přesně tak, jako to známe z westernů. Rovné a ohromně široké silnice, na kterých sotva potkáte jedno nebo dvě auta. Desítky a desítky ropných vrtů, které se pomalu a klasicky pohybují ve svém rytmu. A zápach sulfanu, pro mě už tradiční indikátor venkova. Neuvěřitelně krásně barevný západ slunce, kdy poslední paprsky rychle mizí pod obzor a nastává noc plná hvězd. Všude kolem obloha. Nebe bez mraku s tolika jasně zářícími hvězdami, jako jste v životě neviděli. Kojot běžící podél cesty. Naprostá volnost a prostor. Texaské kovbojské boty na nohou. Klid. Velice příjemná texaská společnost. Představa večera s americkými kamarády a koncertu Local Nobodys. Takhle přesně jsem se cítila. Doufám, že se Vám to taky bude líbit, protože mně se to líbí víc než moc.
Nepsala jsem dlouho, ale poslední týdny ubíhaly tak, že jsem se sotva stíhala otáčet za uběhlými dny. Dny mizely v nekonečnu a nechávaly mě napospas novým a novým úkolům. Nepočítám zrovna třeba to, že jsem zkoukla kreslený seriál Avatar, protože to je doslova "mindblowing", "will rock your socks off", zkrátka parádní, parádní, parádní.
Ještě pořád nerozumím američtině tak, jak bych chtěla, ale myslím, že jsem už udělala velký pokrok za ty tři měsíce, co tady jsem. Rozumím těm z města, s konverzací s lidmi z venkova mívám poměrně problémy.
Kulturní šoky jsou také stále na programu - třeba zrovna v sobotu jsem jednu chvíli doslova valila oči.
V pátek, den po návratu z venkova, jsme měli na programu mezinárodní večeři. Pořádali ji kamarádi, co byli minulý semestr studovat v Praze, v Itálii a ve Francii. Tak se stalo, že jsem konečně uvařila knedlo-vepřo-zelo a upekla perník. Bohužel čeští kluci byli zaneprázdněni přípravou na výlet, tak to vypadalo, že budu vařit sama. Ale pomohla mi kamarádka z Texasu, kterou jsem zaúkolovala přípravou knedlíků. Ujala se toho statečně a povedlo se jí to. Protože na koleji nemáme ani troubu, natož hrnec (ještě jsem nepotřebovala hrnec, tak jsem ho zkrátka ještě nekoupila), vařili jsme u kamaráda Vincenta, Francouze. Společně jsme tam tři hodiny vytvářeli třeskutě dobrá jídla. Na večeři jsme přijeli s hodinovým zpožděním a ke všemu jsme zapomněli doma zelí, pro které se pak kluci ještě stavili.
Všude byla spousta a spousta jídla a dobře jsme se bavili. José a Mike, kluci, co studovali minulý semestr v Praze, se mohli umlátit po knedlo-vepřu-zelu a českém pivu, co jsme nakoupili. Sešla se nás tam pěkná směska, celosvětová. Ochutnávali jsme, co to šlo, a spousta věcí byla doslova k sežrání.
V sobotu jsem byla pozvaná na americký fotbal. Naše univerzita hrála proti Weber state a kupodivu jsme je převálcovali skórem asi 65 ku 7. Kupodivu píšu proto, že tenhle semestr se naší univerzitě příli nedařilo vyhrávat. Tím spíš bylo komické, že návštěvníci hromadně odcházeli v polovině utkání, že prý už je jasné, kdo vyhraje, a jeli raději domů nebo někam na jídlo.
Bylo to podruhé, co jsem byla na fotbale a poprvé, co jsem seděla. Bylo to přecijenom daleko příjemnější, než stát. Když člověk sedí uprostřed obrovské arény, která je sladěná do černé a červené a všichni společně skandují, koukají na neuvěřitelně dlouhé reklamy, uvědomí si zase znovu, že je opravdu v USA, zmýlit se není možné. Americký fotbal taky není úplně nejrychlejší sport. Hraje se 4krát patnáct minut, ale zápas trvá kolem tří, čtyř hodin. Uf uf.
A co mě zase pořádně překvapilo, byla jakási dáma. V polovině velké přestávky ve fotbale nastoupila doprostřed hřiště a začala mluvit do mikrofonu. Mluvila o tom, jak se před týdnem zabila jedna slečna v autě, protože si hrála s mobilem a skončilo to dopravní nehodou. Tady je to jako nemoc, Američani potřebují neustále něco psát v autě na jejich iPhonech, neustále. Je to jako zvyk, nasednout do auta a zkontrolovat mobil. Případně číst knížku nebo koukat na film, záleží, jak daleko člověk jede. A tahle dáma s typicky americkým hláskem ženy v domácnosti neuvěřitelně vřískala na ztišenou arénu, aby lidi šli podepsat petici proti psaní na mobilu. Když už její proslov trval déle než sedm minut, moje brada spadla a připadala jsem si jak u vymývání mozků. Hledala jsem očima někde nějakou oporu, ale i Nolan vypadal, jako že je to docela normální a že se nic neděje. Ta žena opakovala několik věcí neustále dokola a stále vytvářela nové a nové věty, které přes mikrofon doslova bily do uší. Měla jsem pocit, že potřebuju utéct a na petici jí peču. Ale přežila jsem. Jen její hlas pořád slyším v hlavě ještě dneska.
A jedna velice komická věc je ta, že na kampusu je zakázáno pít alkohol. Vyjímkou je právě sportovní utkání ve fotbale, protože to tu nasává každý a naprosto veřejně. Kolem stojí a jezdí policie několika druhů, ale tohle je povoleno. Vskutku zábavné.
