Výkřik do tmy

Blíží se to tu ke konci a já nechci odjet! Panejo! To je jako kdybyste brali dítěti dudlik. Ne a ne a ne!

Tak, to byl emocionální výlev pro dokreslení dojmů, jak si tady žiju. :-)

Už pracuju na dalším příspěvku, protože minulý týden a víkend byl mimořádně výživný!

When Lubbocks gettin nastyyy

S jarem tady došlo na zkracovaní kalhot opět na short shorts a na to, že nám uz zbývá jenom jeden malý ukrutně krátký měsíc školy a všechno, čím člověk žil, se najednou stane minulostí. Teda zbudou vzpomínky a kamarádi všechno to ostatní, jasně, ale tahle část života už nebude reálná a skončí. Jestli se mi vyvede můj plán do budoucnosti, za nějaký rok tu budu coby dup, pravděpodobně v Dallasu, ale už to zase bude o něčem jiném.

To je taky důvod, že se mi nic nechtělo psát. :-)

Navíc mi v mezi zuby pořád skřípe písek. :-)

Lubbocká specialita měsíce dubna jsou totiž písečné bouře. Vítr fouká hodně silně, barva oblohy se změní ze sytě modré na vyblitou pískovou a není radno vycházet ven bez slunečních brýlí, anebo jakýchkoliv brýlí, protože dostat písek do kontaktních čoček je bolestivá zkušenost. Au.

Kamarádka Paige nahrála na facebook fotku, jak to vypadá, když fouká vítr. Už nemají trávu okolo domku, ale jenom písek. Písek a písečné duny. :-) Texas je úžasný! :-)  

Zbývá mi tedy měsíc, pak udělám levou zadní posledni americké zkoušky (hahaha, levou zadní, ještě si to rozmyslím), pak přijede dvojice cestovatelu, já se k nim přidám a budeme měsíc cestovat ku západním pobřeží USA a zase zpátky do Lubbocku, a pak definitivně zpět do Čech.

Tudíž, dámy a pánové, já si jdu užívat čas tady zase na plné pecky. Tak jak to dělám celý rok. :-)