Tři dny sportu a opalování slečny s texaskou občankou

Jak je to se ztučnělci v USA?

Když jsem se nastěhovala na kampus a začala se rozhlížet kolem, říkala jsem si - "a kde že jsou všichni ti tlustí amíci??". Protože všude kolem se to hemžilo a hemží nejen docela normálně stavěnými kovboji, ale hlavně slečnami v short-shorts s krásnýma nohama. Hamburgry na ně!

 

Tak jsme včera s kamarádkou z Litvy šly objevovat ono zázračné místo, kde se spalují tuky a kalorie. Tedy nešly jsme na lékařskou kliniku jako spousta Američanek, ale do Rec centra, do obrovského školního zastřešeného komplexu se vším ohledně sportu, co si jenom dovedete představit. Pro studenty TTU zadarmo. Všechno. Když jsem tam byla prvně na obhlídce terénu, valila jsem oči a brada mi padala, jak jsem se rozhlížela kolem. Je tu asi něco od všech sportů, co byste kdy chtěli i nechtěli zkusit. Neuvěřitelné množství squashových kurtů, ohromný počet nejrůznějších místností, nepočítaně basketbalových hřišť, spousta kurzů, outodoorové centrum, lezecká stěna, posilovny, obrovský bazén, krytá velká běžecká dráha a já-nevím-co-ještě-všechno a všude tam jsou lidi a asi opravdu sportují, to je na tom asi to nejúžasnější.

Nerada bych zapomněla zmínit o jedné z nejpříjemnějších nových vymožeností, kterou tady ted horečnatě využíváme. Leisure pool, tedy něco jako venkovní aquapark. TTU je na to hrozně pyšné. A já se nedivím. Snažíme se teď se tam vyvalovat co nejčastěji, jelikož už 10. října nám ho na zimu zavřou a my se chceme ještě dostatečně opálit a vydovádět. Protože sluníčko tady ještě pořádně krásně pálí. A taky je o zadarmo a hrozně blízko koleje. :-) Navíc na Amíky už očividně teploty pod 90 Farenheitů neplatí a máme tu obrovskou plochu skoro jen pro sebe.

 

Jenom pro představu - v Americe je všechno velké, respektive i větší, než byste čekali. Texas Tech má druhý největší kampus v USA, hned po NAVY college či co. Takže lidé z TTU (Texas Tech University) rádi říkají, že TTU je stejně největší, protože NAVY se stejně nepočítá. :-)

A jestli nemají největší kampus, mají rozhodně jeden z nejkrášnějších.

 

Každopádně včera mě kamarádka představila posilovně. A nebylo to nepříjemné seznámení, abych řekla pravdu. Člověk si může vybrat z velkého množství běžeckých pásů nebo nejrůznějších hybadel ve stylu běhání. A jedno ordinérní kolo.

Jistá vymoženost je ta, že u každého hybátka je televize. I u toho ordinérního kola. Takže člověk si nastaví všechny možné funkce toho stroje, pustí televizi a baví se.

Největší překvapení pro mě byly takovéhle pohyblivé schody, které jsem zkrátka musela vyzkoušet. Vypadalo to na způsob bežeckého pásu, akorát to byly schody. :-) Za dvacet minut jsem prý vystoupala do 67. patra s průměrem 50 schodů za minutu a shlédla jeden díl How I met your mother. Muhehe.

 

Texas ID

A mám velice příjemou a veselou zprávu, v mé malé milé poštovní schránce se objevilo očekávané Texas ID, občanka!

Tím také děkuji Michalovi, který přišel na to, jak otevřít moji schránku. Dalo to zabrat, ale podařilo se. Příště už vím, jak na to. (Třeba kdybyste mi chtěli poslat pohled, abych si ho mohla vyzvednout. A kdyby teda náhodou, moje adresa je Carpenter Wells 421 B, Lubbock 79 409. Jsem tu přecijenom na celý rok.) :-D

Z té občanky plyne ta radost, že s sebou nemusíme všude tahat pas, veledůležitou malou bílou kartičku v něm, a třeba takové DS2019. Ztráta jedné z těch věcí by totiž znamenala nepříjemné obíhání, shánění a přinejhorším promptní návrat domů.

 

Dodatek

Na pořádně vyžralé a přetékající Amíky je nejlepší zajet se podívat třeba do Wallmartu, takového velkého supermarketu. Ale většina z nich se tam nekolébá, ale jezdí na takových nákupních jezdítkách. Pěkně z auta do nákupního vozíku, zaplatit a natéct zpátky do vozu. Je to taková vytučnělá podívaná.

První setkání třetího druhu

Je to tu.

Konečně jsem se dostala tak daleko, že jsem si vytvořila blog. Tudíž kdo zrovna máte čas, můžete se pokochat tím, o co se tu s Vámi podělím. Na ostatní se mě můžete zeptat. Třeba jak se mám a tak, když to neudělám dřív já. :-)

Není tomu dlouho, co jsem se stala studentem ČVUT a je tomu ještě kratší doba, kdy jsem se i já stala mezinárodním studentem. Texas Tech University v Lubbocku byla jasná volba. Zvláště pro člověka, co nikdy vlastně nechtěl studovat v USA, nemá řidičák a nikdy si o Amících nemyslel zrovna nic pozitivního.

Nemohla jsem si vybrat líp!

20. srpna 2010 jsem přeletěla prvně velkou louži a po příliš mnoha hodinách letu a přestupů jsem se objevila na letišti v Lubbocku, kde jsme se po dlouhé době zase setkali s Honzou, který tam na mě zrovna náhodou čekal. Že jsem opravdu jinde jsem poznala, když jsem se prvně nadechla lubbockého vzduchu a sedla si do auta, které svým prostrorem jasně dalo najevo, že jsem tu. Amerika!

Od té chvíle se začala rozvíjet moje texaská veselohra.

Jsem tady teď krátce přes měsíc, dovedla jsem si tady uříznout už párkrát pořádnou ostudu, podařilo se mi dokonce trochu se učit na písemky a na neustálé a otravné a sem tam zábavné domácí úkoly. Poměrně dobře jsem se zabydlela. Jak už jsem pošahaná, sepsala jsem si do detailu svoje cíle a vypsala si semestr, stejně jako v Praze, až mě to pobavilo a vyděsilo zároveň, co to zase vyvádím. Respektive spíš to děsí moje kamarády, jelikož to visí vylepené v mém pokoji a očividně na to nejsou zvyklí. Mně to takový problém nedělá. :-)

Jak už jsem psala, jela jsem sem prakticky bez očekávání. Všechno se sbíhalo moc rychle a já ani neměla čas nějaká očekávání si vytvořit. O to lepší začátek i pokračování začátku mě čekalo.

Díky Plóďovi byl začátek vskutku excelentní. První víkend na "vesnici" v Plains u Plódi se vydařil. Seznámila jsem se s několika budoucími kamarády, pochopila jsem význam termínu White Trash party a následkem toho mě druhý den (první den Orientation Weeku) neuvěřitelně bolela hlava. Celý den. Ale tak to má být. :-)

Užívala jsem si pocit, že pro mě někdo připravil Orientation Week ve škole. To byl konečně pocit vidět to z druhé strany!

Pomalu jsem si zvykala na prostředí univerzity, které je a bude mým domovem na jeden rok, a na všechny ty speciality, co dělají Ameriku Amerikou.

Ale pořád mě tady dovedou pořádně překvapit. Ale o tom příště. :-)

Kurz pravé texasštiny si dáme také příště. Bylo by toho moc na začátek.

Co mě docela překvapilo je to, že v Texasu bylo poměrně hodně přistěhovalců z Čech a Německa. Spousta lidí je tady proto docela nadšená, když řekneme, že jsme z České republiky, jelikož mnoho Amíků má nějakého předka Čecha. To možná přeháním, ale potkáváme se s tím docela často. :-) Asi nejlepší takový příklad nám poskytla prodavačka ve Starbucks, která poté, co jsme s klukama řekli, že jsme Češi, naprosto přestala vnímat, že možná nejsme jediní zákazníci a asi deset minut si s námi povídala, jak je to úžasné, že jsme tady, než přišla na to, že tam za námi jsou další kávy koupěchtiví lidé.

První víkend po začátku školy v Amíkově jsme jeli s Honzou (Plóďou) na výlet do Austinu setkat se tam s našimi kamarády Tomem a Matejem. Setkání to bylo ohromné. Pořádně jsme si náš slez užili. Všechno doladila večerně noční návštěva Austinské Sixth Street, která se se soumrakem proměnila v pěší zónu s tolika bary, že nám až oči přecházely. Tohle by v Lubbocku člověk nenašel.

Děkuju Vám, kluci! :-)

Mimojiné od toho víkendu nosím pravé kovbojské boty a košili a džíny. Chybí mi ještě klobouk a pořádná spona na pásek. Pak už budu cowgirl jako vyšitá. Kovbojské boty nosím často do školy, jelikož tam potom alespoň nemrznu od nohou, jelikož klimatizace v USA je mocná.

Myslím, že protentokrát jsem toho napsala až dost. Je toho spousta zábavného, co se děje a o co bych se s Vámi chtěla podělit. Tak zase příště. :-) Třeba o tom, jak jsem měla culture shock v supermarketu, jak jsem docela jasně pochopila, co že je to to PDA, proč jsme z kojota neudělali guláš a jak jsem pekla štrůdl a slanej koláč.