Výkřik do tmy

Blíží se to tu ke konci a já nechci odjet! Panejo! To je jako kdybyste brali dítěti dudlik. Ne a ne a ne!

Tak, to byl emocionální výlev pro dokreslení dojmů, jak si tady žiju. :-)

Už pracuju na dalším příspěvku, protože minulý týden a víkend byl mimořádně výživný!

When Lubbocks gettin nastyyy

S jarem tady došlo na zkracovaní kalhot opět na short shorts a na to, že nám uz zbývá jenom jeden malý ukrutně krátký měsíc školy a všechno, čím člověk žil, se najednou stane minulostí. Teda zbudou vzpomínky a kamarádi všechno to ostatní, jasně, ale tahle část života už nebude reálná a skončí. Jestli se mi vyvede můj plán do budoucnosti, za nějaký rok tu budu coby dup, pravděpodobně v Dallasu, ale už to zase bude o něčem jiném.

To je taky důvod, že se mi nic nechtělo psát. :-)

Navíc mi v mezi zuby pořád skřípe písek. :-)

Lubbocká specialita měsíce dubna jsou totiž písečné bouře. Vítr fouká hodně silně, barva oblohy se změní ze sytě modré na vyblitou pískovou a není radno vycházet ven bez slunečních brýlí, anebo jakýchkoliv brýlí, protože dostat písek do kontaktních čoček je bolestivá zkušenost. Au.

Kamarádka Paige nahrála na facebook fotku, jak to vypadá, když fouká vítr. Už nemají trávu okolo domku, ale jenom písek. Písek a písečné duny. :-) Texas je úžasný! :-)  

Zbývá mi tedy měsíc, pak udělám levou zadní posledni americké zkoušky (hahaha, levou zadní, ještě si to rozmyslím), pak přijede dvojice cestovatelu, já se k nim přidám a budeme měsíc cestovat ku západním pobřeží USA a zase zpátky do Lubbocku, a pak definitivně zpět do Čech.

Tudíž, dámy a pánové, já si jdu užívat čas tady zase na plné pecky. Tak jak to dělám celý rok. :-)

Jak to jde?

Jde to, nějak. Nepsala jsem dlouho, ale nestálo to za zmínku. Spousta věcí se samozřejmě změnila, ale ne že by se mi o nich nějak extra chtělo psát. Momentálně nevím, jestli tady přes léto zůstanu, jestli tady chci zůstat a podobně. Poslední tři týdny jsou poměrně psychicky náročné. A jestě chvíli to asi potrvá.

Takže jestli to čtete, tak pojďte pak na skype a brnkeněte mi, to mi udělá velkou radost! :-)

Všichni studenti tady odjeli na Spring Break, já jsem dostala práci v knihovně, a tak teď pár dní v týdnu budu pracovat. Mám celý byt pro čtyři holky pro sebe, ale problém je v tom, že jsem tu celý týden jenom a jenom a jenom sama.

V knihovně mi pod rukou denně projdou tisíce knih. Zjistila jsem, že bych nejradši u všech zjišťovala, co to je a o čem to je. No uvidíme, jak dlouho mi to vydrží.

 

Jinak se stále dějí neuvěřitelné věci, jako ostatně vždycky. Žádný div.

 

S koncem února přišlo jaro a všechno už tu kvete, vypadá fotogenicky a slečny už zase nosí ty velice krátké šortky. Ne že by mě to nějak bralo, ale je to dobrý indikátor toho, že už nastává ...no, počasí, kdy asi nebude sněžit, hahahaha. :-)

Zase něco o počasí...

Jenom malá poznámka.

Už jsem dneska zase chodila venku v triku a sukni. Člověk by se hnedka opaloval. Modrá obloha, celý den žádný mráček, nádhera. Dneska jsem si vzpomněla, jak normálně každý rok alespoň půl roku mluvím chraplákem nebo vůbec nemluvím a tady se mi to stalo akorát jednou v létě. 

:-)

Spokojenost veliká!

Malé resumé na melancholickou notu

Už jsem v Texasu nějakou chvíli, dá se říct. Něco kolem půl roku, šesti měsíců. :-) S hrůzou jsem si uvědomila, že bude půlka února, že se mi přiblížily první zkoušky, že zatim nechci jet domů a že zima tady je reálná věc. Brrrrr. Včera se zase ochladilo během dne z tepla do mrazu. Nic moc, uz přes týden tady vládnou velice nevlídné teploty. Sem tam se stihly vystřídat s teplotami okolo +20 stupňů C, ale teď už máme zase -15 C. To znamená, že by zítra neměla být otevřená škola do nějaké dopolední hodiny. :-)
Vzhledem k tomu, že mám ale školu ve středu až od půl třetí odpo, to na věci pro mě nic nemění. Bohužel.

Nový semestr je v něčem docela nový, spousta věcí zůstává, ale přecijenom celoroční pobyt je jiný než semestrální. Druhý semestr je dost jiný.

Momentálně se snažím sehnat práci na léto, to je takova komická historie. Beru vlastně cokoliv, jen to musí být v blízkém okolí a ideálně ve vesnici Plains. Což rozsah možných pracovních příležitostí značně snižuje. Ale kamarádi mi slíbili, že mi přinejhorším něco najdou. Nabízí se možnost vinice anebo pěstování bavlny a buráků. Anebo kancelářská práce v Levellandu, kde pracuje jedna česká kamarádka. Ale to bohužel ještě vůbec není jisté. Bude to ještě legrace. A největší legrace je, že jsem se ještě nezeptala přítele, jestli u něj můžu přes léto bydlet. Haha! :-)

Přeju hezký den a sobě dobrou noc!

SNÍH!

A jen co jsem dopsala minulý příspěvek, koukla jsem ven a ono sněží! Opravdu pravdicky sněží! V Lubbocku sněží!

Mám ohromnou radost, to abych šla postavit rychle sněhuláčka. :-)

Počasí se vyčasí!

Ráda bych udělala malou poznámku k počasí v Texasu. Je totiž úchvatné.

 

Alespoň tedy v několika ohledech. Nejlepší lék na nervy a špatnou náladu je totiž modrá obloha a sluníčko. Nebo na mě to tak alespoň působí. Od mého příjezdu na začátku ledna byl jeden zamračený den. Vůbec se mi to nelíbilo, ale naštěstí se to už také od té doby neopakovalo. Pořád je jako vymeteno! Nádhera!

Přes den tu máme krásných cca 20 stupňů tepla, ale jak zapadne slunce, začne všechno docela rychle vychládat a v noci mrzne až praští. Každopádně ve dne chodím v mikině a někdy jenom ve tričku. A někdy je to vážně na opalování. 

 

Vážně mi to počasí prospívá, byť někdy mi to nejde do hlavy, když ptáci zpívají a já si připadám jako na začátku léta.

 

A třeba se mi také líbí San Francisco a jeho roční průměr teplot kolem 18 stupňů Celsia...mmmm!

 

Nedá se to tedy srovnávat s tím, co mi dneska psal kamarád Guillaume z Kanady, že už tam mají pořádných -30 stupňů Celsia. Auta nestartují a nikomu se nechce ven. Nedivím se! :-)

Deníček z cestování, část druhá!

Jsem zpátky s druhou částí povídání o mém smělém výletu.

Bylo to v součtu něco okolo 18 dní, co jsem s kamarády cestovala společně po státech v jednom autě. Jak si možná dovedete představit, v šesti lidech to může být chvílemi i náročné. Zároveň to může být pořádná bžunda a merenda, když se podaří. Anebo trochu od obojího.

Z Floridy jsme zamířili na sever. Bylo 25. prosince a my jsme téměř marně hledali nějakou otevřenou pumpu. Všechno bylo pozavírané a všichni byli doma. To se ovšem netýkalo policie, protože ti naopak byli všude. Když jsme jeli obhlédnout situaci u Walmartu, jestli je otevřeno, nemohli jsme pomalu ani vyjít z auta, jelikož na parkovišti stálo policejní auto a hlásičem vyřvávalo, že Walmart je zavřený a otevře zítra ráno. Když se šel kamarád Michal přesvědčit, přesvědčilo ho hlášení „Nehýbejte se, Walmart je zavřený“. No, nebylo pochyb, tam jsme ten den nenakoupili.

Další překvapení na nás čekalo v mrazivé Georgii. Docela náhodou tam ve městě Savannah prvně po 23 letech sněžilo.

Ještě další překvapení se vylouplo severněji, v Atlantě, kde jsme se prodírali Walmartem, Michal se snažil vyměnit spacák, a zbytek jsme se snažili najít víno na svařák. Ten večer jsme měli být ubytovaní u jedné rodiny, kterou nám zařídil kamarád kamaráda z Texasu. Chtěli jsme jim za odměnu uklohnit svařák. Bohužel byla neděle a jak jsme zjistili, v neděli se alkohol v Georgii neprodává. Dokonce bary zavírají v sobotu ve dvanáct večer, protože pak už začíná přeci neděle a každý má být v kostele. :-)

Toho večera jsme se dobře bavili, povečeřeli jsme s velice příjemnou rodinou, zapili jsme to šampaňským a hostitelka Deyna, dcera, nás vzala na party jejích kamarádů. Od té chvíle se všechno odvíjelo čím dál zábavněji. Deyna se velice bavila, až se opila tak, že usnula na gauči. Byla tam s někým, o kom jsme si mysleli, že je její bratr, ale jak se ukázalo, asi byl spíš její přítel, ale ten se bohužel také zmaloval pod obraz, rozdíl byl v tom, že neusnul. Tím pádem jsme je neměli jak dostat domů a zase se z nás stali bezdomovci. Nakonec jsme přespávali v domě, kde se konala párty. Náš nový hostitel měl naštěstí dost volných postelí a matrací, takže jsme se všichni vešli. Do domu Deyniny rodiny jsme se už nezajeli podívat.

V Atlantě jsem měla jeden cíl – podívat se do největšího akvária světa. Mrzla jsem tam půl hodiny ve frontě a když mi řekli, že si lístek koupit můžu, ale musím počkat další hodinu, tak jsem se sebrala a šla čekat frontu do muzea Coca Coly. A stálo to za to. Strávili jsme tam všehovšudy asi čtyři hodiny a výborně jsme se bavili. Na závěr jsme se přepili ochutnávkami jejich produktů z celého světa. :-) Jen ty rybičky v akvárku jsem neviděla...Ale výborně jsem se pobavila reklamami na Coca Colu. Alespoň něco.

Z Atlanty vedla naše cesta přes Appalačské hory. Neměli jsme už bohužel dost času na to prohlédnout si je líp jak z auta nebo z pár zastávek. Jsou to hory stejné a jiné, než známe. Jsou hodně staré a jejich hřebeny se táhnou od nevidím do nevidím.

Našim dalším cílem byl Washington DC. Město samo pro sebe a tak americky typické a známé. Není divu, hlavní město by mělo být.

Jedna věc mě pobavila. Například Savannah je město, které bylo hlavním přístavem pro dovoz otroků do země. Ale že Washington byl taky vystavěný díky práci otroků, to jsem netušila. Berte to jako další názornou ukázku významu slova „Freedom“.

Přijeli jsme tam 29.12., poměrně brzy ráno, kolem deváté a všechna parkovací místa v centru, na „Mall“, byla přístupná až od desíti. Tak jsme se sebrali, přejeli řeku a zjistili, že na hřbitově už mají otevřeno. Začali jsme tedy den přímo na hřbitově. Ale ne jen na tak ledajakém hřbitově, ale na Arlingtonském hřbitově, který založili v roce 1865, kde leží na 300 tisíc vojáků, kde leží i JFK, odkud jsou záběry z mnoha filmů, a odkud je vidět na Pentagon...

Ve Washingtonu jsme strávili celý den pobíháním od jednoho monumentu ke druhému a stejně se nedá stihnout všechno. Je tam vidět duch Ameriky a to, jak si amíci potrpí na monumentalitu. Všechno velké, ještě větší, antické sloupy a všechno pěkně z mramoru! V době, kdy v Evropě tenhle trend už nějakou chvíli nefrčel, se zdá, že to epidemicky postihlo celý Washington.

Ráno na to jsme už byli v New Jersey a já jsem se vypustila na cestu na Manhattan. Bylo asi sedm ráno, když jsem chytala autobus do centra, abych byla včas na kanadské ambasádě a proseděla si tam tři hodiny, abych dostala víza.

Když o tom přemýšlím, asi bych zase měla poděkovat řidičům, že mě dovezli k New Yorku včas. Kluci řídili celou noc a bylo to o hubu. Každým dnem se k nám řítily zprávy o tom, jak jsou v NYC zavřená letiště a všude je šílená sněhová kalamita.

V New Yorku ještě pracovala těžká technika na odklidu sněhu, když jsem tam přijela.

Kvůli celému tomu sněžení se bohužel stalo i to, že kamarád Pája se nedostal včas z Mexika do New Yorku a kvůli tomu nakonec nemohl jet do Kanady, jak plánoval. Měli jsme se potkat v Montrealu. To mě hodně mrzelo, že nám to setkání nevyšlo, shodou okolností jsme se ale potkali v New York State ve Schenectady na Union college, kde Pája teď rok studuje. Strávila jsem tam Nový rok a dalších pár dní až do mého odjezdu do Montrealu 4.1.

Bohužel jsem tam přijela Pájovi celá rozkýchaná a rozkašlaná. V NYC mi totiž nateklo do bot, výlet to byl poměrně vysilující, Silvestr v NYC byl taky zážitek, který asi dlouho nezapomenu a všechno tohle dohromady vyústilo ve veselou chorobu. :-)

Od NYC jsem už cestovala sama a měla jsem deset dní do mého odletu z Montrealu do Lubbocku.

Dny ve Schenectady byly ohromně relaxační. Dopoledne 4.1. mě pak Pája posadil na vlak a o sedm hodin později mě vyzvedl kamarád William na nádraží v Montrealu. Ohromně mě potěšilo, že si vytiskl papír s mým jménem, tak jak to děláme v ISC, když čekáme na letišti na nějakého zahraňáka. Will studoval minulý rok v Praze a už jsme se neviděli celých sedm měsíců, takže jsme měli ze setkání obrovskou radost. :-)

První tři dny jsem strávila u rodiny s Willem, potom dva dny u kamaráda Guillauma, který studoval v Praze před dvěma roky, a poslední den jsem bydlela u Patricka, který strávil semestr v Praze před rokem a leccos umí říct česky.

Montreal jsem poznala jako město, kde pořád sněží, kde jsem si po kolika letech opravdu ráda koupila zimní boty, kde se (pro mě překvapivě) mluví daleko víc francouzsky než si umíte představit a kde kultura čouhá z každého rohu. Joj!

Měla jsem krásných šest dní na prozkoumávání a stálo to za to.

V sobotu 8.1. mě Guillaume s Genevieve vzali na výlet do Quebec city, nejsevernějšího města, kde jsem asi kdy byla a kdy budu na tomhle kontinentě. Po semestru v Lubbocku jsem si připadala jako zpátky v Evropě. Francouzština vedla, naopak angličtina tam očividně není populární jazyk. Řeka byla více méně celá zamrzlá a i přes to se pohybovala s neuvěřitelnou rychlostí, od vody studeně foukalo a odpoledne začalo sněžit. Zkrátka parádní kanadské počasí. Alespoň jsem se tím rychleji dostala z opice, kterou jsem si uhnala z večera zpátky, kdy jsme šli do baru s názvem Bílý kůň. A je to tak, takhle se to přímo jmenuje, je to napsáno totiž opravdu česky. Bar to byl velice setmělý, na stěnách z neznámého důvodu visely hlavy pštrosů, ale na baru prodávali Becherovky, což slečna jako já dovede náležitě ocenit. Zvláště, když má kolem sebe dostatek gentlemanů, kteří za ni byli ochotni platit. :-)

Podařilo se totiž, že se v onom baru sešli všichni Kanaďani, co studovali v Praze před dvěma lety a všechny jsem znala a oni znali mě. Bylo to překvapení pro obě strany. Ale tím lepší to bylo!

Každopádně večer v Quebec city jsem byla už zase úplně čilá a v hotelu z ledu jsme si dali panáka v ledu. :-)

Bylo to prvně, co jsem navštívila něco takového. Po prohlídce všech pokojů jsem jenom měla pocit, že nevím nevím, jak bych ráno vylézala z postele hned do zimy. Každopádně jsme potkali poměrně dost lidí, co se rozhodli strávit v ledovém hotelu noc a dát za to minimálně 300 dollarů za osobu. :-)

Nám stačil ku radosti panák v kostce ledu (což je mimo jiné naprosto úžasný a chutný nápad), hlasitá hudba a něčí oslava narozenin přímo v hotelu.

Z Montrealu se mi odjíždělo těžko, protože jsem si to město doslova zamilovala, nemluvě o Quebec city. Zároveň jsem se těšila už domů, na svůj pokoj a na svojí postýlku. Domovem myslím doma v Lubbocku.

Bylo zvláštní vracet se zpátky. Vidět znovu všechny ty budovy a lidi, které jsem poznala za posledních pár měsíců. Ale už je to tak, jsem vesele zpátky v Lubbocku.

Dva dny po mém příjezdu zpět nám začala škola a díky tomu se vylouplo spousta činností, ačkoliv já bych úplně nejradši byla pro nějakou nečinnost.

Tím bych to dneska zakončila. Kdo se prokousal až sem, je hrdina a může to směle napsat do komentářů! :-)

HOWGH!

Deníček z cestování, část první!

Ráda bych Vám pověděla, že se jedná to text poměrně delší než obvykle, ale můžu Vám slíbit, že se nudit nebudete! :-) Dobrou chuť k počtení přeji!

Konečně jsem si sedla i k tomu, že napíšu pár vět o svém cestování. Právě jsem vytřídila několik tisíc fotek, jsem z toho úplně uondaná, ale předtím, než se svalím do postele, se podívám na zoubek zápiskům z cesty. Podařilo se mi vést deníček a hodně fotit. Očividně. Protože mám krátkou paměť, je to strategie více než vhodná. :-)

Deníček Vám neukážu, ale na pár fotek se můžete podívat tady na Facebooku:
http://www.facebook.com/photo.php?fbid=1684370546607&set=a.1684366066495.2090721.1157920397&ref=nf#!/album.php?fbid=1789131206442&id=1184454263&aid=2103596

Tady v Americe je zvykem dbát na délku vánočních prázdnin. Někde jsou Vánočkové prázdniny delší než měsíc, my na TTU jsme si užívali téměř celého měsíce. A bylo to dost.

Nechtěla jsem zůstat měsíc v Lubbocku, ačkoliv bych si asi nějakou zábavu našla, a kluci (tři Češi a jeden Francouz) mi nabídli, že s nimi můžu jet na výlet.

Zavětřila jsem a spatřila možnost, jak se konečně dostat jednodušeji a levněji do Kanady. Tudíž mým plánem bylo nechat si udělat víza do Kanady ještě před novým rokem a co nejrychleji odjet do města zaslíbeného – Montrealu. Háček byl v tom, že víza jsem si mohla nechat vystavit pouze v New Yorku. Díky kamarádovi Tomu Peroutkovi jsem měla v hlavě jakýs takýs manuál, adresu a horu vyplněných papírů.

Na cestu jsme vyrazili 15.12. Měli jsme naštěstí dobře prostorné auto – klukům se podařilo koupit auto dostatečně velké pro šest lidí. Vešli jsme se všichni. Neuvěřitelné.

V Dallasu (no dobře, ve Forth Worth) jsme nabrali šestého člena výpravy – slečnu Karolínu a dobrodružství začalo naplno.

Asi polovinu všech nocí jsme spali v autě, polovinu po motelech, kde jsme přihlašovali maximální počet osob dva až čtyři. Možná je to nelegální, někdy nervyberoucí, ale rozhodně to bylo levnější a zábavnější.

Je to srovnatelné jako pít alkohol na školním kampusu v Texasu. Taky to dělá každý a přitom je to nelegální. :-)

Byli jsme nízkorozpočtový výlet. Až na dobu, kterou jsme strávili na Key Westu, nejjižnějším ostrovu Floridy a kusu USA. Snažili jsme se najít nějaké místo, kde bychom se pěkně uložili v autě a prospali se a další dny strávili na pláži, ale dopadlo to docela jinak. Našla nás policie, když jsme se omylem objevili na majetku americké armády. Vzali si kontakt na našeho řidiče (zrovna to byl Martin), prověřili si ho, dostali jsme zprávu, že na celém ostrově není nikde možné spát v autě a že buď si najdeme ubytování, nebo odjedeme. Tak jsme se přemístili na druhý ostrov a našli autokemp. Bohužel byl neuvěřitelně předražený, ale očividně jsme vypadali vyděšeně a chudě a pan správce nás nechal spát před kempem v autě. Zadarmo. Celou noc jsme se otáčeli po zvuku sirén, jestli náhodou nejdou po nás. :-) Mimo jiné nás celou noc budili polodivoce žijící kohouti, kteří vyřvávali od dvou ráno. Ti kohouti byli všude.

Každopádně na Key Westu jsme chtěli strávit Vánoce, tudíž jsme se nakonec neobešli bez ubytování. Naštěstí slečna v agentuře nám udělala velice rozumnou cenu pro šest lidí a ještě jsme si k Vánocům nadělili jistou atrakci – šest hodin na moři plného šnorchlování na korálovém útesu, parasailingu a jetski, a večer předtím pozorování západu slunce na lodi s neomezenou konzumací alkoholických nápojů. Určitě v tom byly zahrnuty i nealkoholické nápoje, ale těch jsme měli i v autě dost.  

Vánoce to byly vskutku netradiční, na moři, s rodinou složenou z nových kamarádů. Viděla jsem žraloka, schytala jsem pořádnou mořskou nemoc s blitím přes palubu, k obědu jsme shodou náhod (nebo ne?) dostali také smažené kuře s bramborovým salátem. To už se mi vrátila chuť k jídlu.

Šnorchlování na útesu byla jedna z nejkrásnějších zážitků, co mé oči zažily. Je to pravda, ty barevné ryby všech možných tvarů tam opravdu žijí. Nemluvě o všech sasankách, velkých rybách, potvorách i potvůrkách. A žralok byl stejně nejlepší.

Když jsme odjížděli z Key Westu, bylo tropické horko a nám se vůbec nechtělo odjet, protože pak už naše cesta měla směřovat jenom na sever. A tam je zima...

Přecijenom je asi pravda, že po semestru stráveném v Lubbocku, na severozápadě Texasu, je člověk poměrně zhýčkaný, co se teplot týče. Navíc v Lubbocku celou dobu skoro nepršelo. To nás tak nějak překvapilo (a taky je pravda to, že nás po pobytu v Lubbocku překvapí i hory a stromy a jezera a řeky a vysoké budovy...) při cestách Lousianou. To se teď vracím pár dní zpátky, před Key West.

Z Dallasu jsme vyrazili do New Orleans, z New Orleans přímo na Floridu na Sanibel Island, ze Sanibel Island přímo do bažin Floridy a odtud do Miami. Z Miami po dvou dnech cesta vedla na letiště, kde jsme vysadili kamaráda Vincenta, Francouze, na cestu domů na dva týdny a pokračovali jsme vesele na Key West.

Lousiana je jedna velká bažina. Vetšina cesty po dálnici vedla po mostech nad bažinou. Bylo zataženo, pršelo, venku bylo na naše poměry už zima. Před příjezdem do New Orleans jsme se stavili omrknout nějakou přírodu a narazili jsme (docela plánovaně :-) ) na jezero se jménem Martin. Příroda už byla naprosto jiná než jakou známe z Texasu. Tady se vodou nešetří. A už tady žijí aligátoři.

Lousiana je známa Cajun kuchyní. Kdysi v historii byly poslány hory Acadienů (lidí žijících v Kanadě, kteří se nehodlali podrobit anglické nadvládě) na lodě na cestu z Kanady kamsi daleko. Dojeli právě do Lousiany a usadili se tam. Díky tomu se v New Orleans můžeme procházet ve Francouzské čtvrti a kdo mluví francouzsky, taky se domluví. Časem se tady ustálil výraz Cajun pro jejich specifickou kuchyni. Mňam. Když jsme byli v New Orleans v restauraci, servírka se velice usmívala, když jsme si jeden po druhém objednávali Yambalayu. Je to de facto pikantní rizoto s krevetami, kuřecím a klobásou. Sympatická země, rizoto jsem neměla už dlouho.

Znáte Tabasco? To se vyrábí na ostrově jménem Avery Island v Lousianě. Bohužel na ten jsme se nedostali, neměli jsme tolik času. Ale příště...

New Orleans – sečteno a podtrhnuto, je jedno z nejkrásnějších míst na světě, které jsem měla tu čest navštívit. Ve městě probíhá bezpočet kulturních akcí, pochodů, hudba zní odevšud. Večer si člověk může projít spousty barů, kde hrají živě jazz nebo cokoliv jiného. Co komu sedne. Skoro si myslím, že Bourbon street byla lepší než Sixth street v Austinu. Vlastně je to bez debat.

Jedna významná věc v Americe je vzdálenost. Vzdálenost je relativní. :-)

Z New Orleans jsme jeli nepřetržitě dvanáct hodin, projeli jsme Mississipi a Alabamu, až jsme jedno deštivé ráno dorazili na náš první tropický ostrov – Sanibel Island.

Naštěstí počasí se umoudřilo a brzy jsme už pobíhali po pláži v tričkách a šortkách. I když možná nebylo úplně nejtepleji, přeci jenom jsme byli u MOŘE!

Zajeli jsme se podívat do tamní rezervace na pelikány, skákající ryby, ibisy a hrozně jsme se podivovali, co je za tím, že v každém „okénku“ mezi stromy sedí povětšinou právě jeden pták. To nás přivedlo na myšlenku, že všechno je to umělé a nastražené pro nic netušící turisty. :-) Snažili jsme se spatřit aligátora, ale to se nám zatím nepodařilo, doufali jsme tedy, že alespoň v Everglades jich bude hodně.

Everglades jsou obrovské bažiny na jihu Floridy. Minout je není možné, jsou všude. Příroda si tam vesele bují až do chvíle, kdy spatříte 177. ulici táhnoucí se z Miami. Tak de facto poznáte, že už jste ve městě, ačkoli jste sotva vylezli z bažin. Aligátorů jsme viděli dostatečně, foťáky cvakaly a cvakaly, žádný páv nepřišel k úrazu (no vážně, pávi...) a my se vyhřívali na sluníčku. To už nás ale pomalu čekala cesta do Miami a první večerní smočení nohou v Atlantickém oceánu. A nebylo to studené, panstvo. Bylo tak rozhodnuto, další den trávíme na pláži.

Miami je jedno z nejnebezpečnějších měst na světě a nám se opravdu nechtělo zůstávat spát někde v autě. Čtyři jsme se přihlásili na Motel 6 a zbylí dva kluci se snažili být hrozně nevinní hoteloví hosté, co si omylem spletli, kde je východ a kde je výtah, když hledali, jak se dostat do šestého patra.

60 procent populace Miami mluví španělsky. A je to znát, opravdu je. Nápisy v některých čtvrtích jsou nejdříve ve španělštině, lidé tam mluví víceméně jen španělsky, McDonald je laděný v kubánském duchu, kolem je rozestaveno mnoho obchodů s doutníky. Taky se to jmenuje Little Havana, Malá Havana. A nemohli jsme najít žádný Walmart v okolí Miami. Kde je Walmart, tam to žije, kde Walmart není, tam není radno se příliš zdržovat, protože něco pak musí být š-p-a-t-n-ě. :-)

Po dvou dnech už jsme se těšili, až necháme Miami za sebou a zmizíme na Key West.

To je moje první část vyprávění. Je toho hodně a bude toho ještě víc.

Haha.

Teď jsem musela odradit dobrou polovinu čtenářů. :-)

S pokračováním jsem tady v cuku letu, jen se na to prospím.

Dobrou noc!

Jsem zpátky!

Už je to tak... Po 26 dnech cestování ve společnosti i sama jsem se v pondělí večer vrátila do Lubbocku, kde na mě čekaly růže a velké mojito v baru, abych dneska, 12.1., mohla zahájit ve škole další nový semestr. Už se mi podařilo vybalit si, uvést pokoj do relativního pořádku, teď si jen potřebuji rozměnit dollary na čtvrťáky, abych mohla vyprat, a koupit si pár knížek.

Už je to tak - jsem doma.

:-)

Protože mám teď volný pátek, chystám se sesumírovat celý výlet a napsat i článek na blog. Je to už nějaký čas, co jsem se ozvala naposled.

Hezký den ve spolek přeji!