Deníček z cestování, část první!

Ráda bych Vám pověděla, že se jedná to text poměrně delší než obvykle, ale můžu Vám slíbit, že se nudit nebudete! :-) Dobrou chuť k počtení přeji!

Konečně jsem si sedla i k tomu, že napíšu pár vět o svém cestování. Právě jsem vytřídila několik tisíc fotek, jsem z toho úplně uondaná, ale předtím, než se svalím do postele, se podívám na zoubek zápiskům z cesty. Podařilo se mi vést deníček a hodně fotit. Očividně. Protože mám krátkou paměť, je to strategie více než vhodná. :-)

Deníček Vám neukážu, ale na pár fotek se můžete podívat tady na Facebooku:
http://www.facebook.com/photo.php?fbid=1684370546607&set=a.1684366066495.2090721.1157920397&ref=nf#!/album.php?fbid=1789131206442&id=1184454263&aid=2103596

Tady v Americe je zvykem dbát na délku vánočních prázdnin. Někde jsou Vánočkové prázdniny delší než měsíc, my na TTU jsme si užívali téměř celého měsíce. A bylo to dost.

Nechtěla jsem zůstat měsíc v Lubbocku, ačkoliv bych si asi nějakou zábavu našla, a kluci (tři Češi a jeden Francouz) mi nabídli, že s nimi můžu jet na výlet.

Zavětřila jsem a spatřila možnost, jak se konečně dostat jednodušeji a levněji do Kanady. Tudíž mým plánem bylo nechat si udělat víza do Kanady ještě před novým rokem a co nejrychleji odjet do města zaslíbeného – Montrealu. Háček byl v tom, že víza jsem si mohla nechat vystavit pouze v New Yorku. Díky kamarádovi Tomu Peroutkovi jsem měla v hlavě jakýs takýs manuál, adresu a horu vyplněných papírů.

Na cestu jsme vyrazili 15.12. Měli jsme naštěstí dobře prostorné auto – klukům se podařilo koupit auto dostatečně velké pro šest lidí. Vešli jsme se všichni. Neuvěřitelné.

V Dallasu (no dobře, ve Forth Worth) jsme nabrali šestého člena výpravy – slečnu Karolínu a dobrodružství začalo naplno.

Asi polovinu všech nocí jsme spali v autě, polovinu po motelech, kde jsme přihlašovali maximální počet osob dva až čtyři. Možná je to nelegální, někdy nervyberoucí, ale rozhodně to bylo levnější a zábavnější.

Je to srovnatelné jako pít alkohol na školním kampusu v Texasu. Taky to dělá každý a přitom je to nelegální. :-)

Byli jsme nízkorozpočtový výlet. Až na dobu, kterou jsme strávili na Key Westu, nejjižnějším ostrovu Floridy a kusu USA. Snažili jsme se najít nějaké místo, kde bychom se pěkně uložili v autě a prospali se a další dny strávili na pláži, ale dopadlo to docela jinak. Našla nás policie, když jsme se omylem objevili na majetku americké armády. Vzali si kontakt na našeho řidiče (zrovna to byl Martin), prověřili si ho, dostali jsme zprávu, že na celém ostrově není nikde možné spát v autě a že buď si najdeme ubytování, nebo odjedeme. Tak jsme se přemístili na druhý ostrov a našli autokemp. Bohužel byl neuvěřitelně předražený, ale očividně jsme vypadali vyděšeně a chudě a pan správce nás nechal spát před kempem v autě. Zadarmo. Celou noc jsme se otáčeli po zvuku sirén, jestli náhodou nejdou po nás. :-) Mimo jiné nás celou noc budili polodivoce žijící kohouti, kteří vyřvávali od dvou ráno. Ti kohouti byli všude.

Každopádně na Key Westu jsme chtěli strávit Vánoce, tudíž jsme se nakonec neobešli bez ubytování. Naštěstí slečna v agentuře nám udělala velice rozumnou cenu pro šest lidí a ještě jsme si k Vánocům nadělili jistou atrakci – šest hodin na moři plného šnorchlování na korálovém útesu, parasailingu a jetski, a večer předtím pozorování západu slunce na lodi s neomezenou konzumací alkoholických nápojů. Určitě v tom byly zahrnuty i nealkoholické nápoje, ale těch jsme měli i v autě dost.  

Vánoce to byly vskutku netradiční, na moři, s rodinou složenou z nových kamarádů. Viděla jsem žraloka, schytala jsem pořádnou mořskou nemoc s blitím přes palubu, k obědu jsme shodou náhod (nebo ne?) dostali také smažené kuře s bramborovým salátem. To už se mi vrátila chuť k jídlu.

Šnorchlování na útesu byla jedna z nejkrásnějších zážitků, co mé oči zažily. Je to pravda, ty barevné ryby všech možných tvarů tam opravdu žijí. Nemluvě o všech sasankách, velkých rybách, potvorách i potvůrkách. A žralok byl stejně nejlepší.

Když jsme odjížděli z Key Westu, bylo tropické horko a nám se vůbec nechtělo odjet, protože pak už naše cesta měla směřovat jenom na sever. A tam je zima...

Přecijenom je asi pravda, že po semestru stráveném v Lubbocku, na severozápadě Texasu, je člověk poměrně zhýčkaný, co se teplot týče. Navíc v Lubbocku celou dobu skoro nepršelo. To nás tak nějak překvapilo (a taky je pravda to, že nás po pobytu v Lubbocku překvapí i hory a stromy a jezera a řeky a vysoké budovy...) při cestách Lousianou. To se teď vracím pár dní zpátky, před Key West.

Z Dallasu jsme vyrazili do New Orleans, z New Orleans přímo na Floridu na Sanibel Island, ze Sanibel Island přímo do bažin Floridy a odtud do Miami. Z Miami po dvou dnech cesta vedla na letiště, kde jsme vysadili kamaráda Vincenta, Francouze, na cestu domů na dva týdny a pokračovali jsme vesele na Key West.

Lousiana je jedna velká bažina. Vetšina cesty po dálnici vedla po mostech nad bažinou. Bylo zataženo, pršelo, venku bylo na naše poměry už zima. Před příjezdem do New Orleans jsme se stavili omrknout nějakou přírodu a narazili jsme (docela plánovaně :-) ) na jezero se jménem Martin. Příroda už byla naprosto jiná než jakou známe z Texasu. Tady se vodou nešetří. A už tady žijí aligátoři.

Lousiana je známa Cajun kuchyní. Kdysi v historii byly poslány hory Acadienů (lidí žijících v Kanadě, kteří se nehodlali podrobit anglické nadvládě) na lodě na cestu z Kanady kamsi daleko. Dojeli právě do Lousiany a usadili se tam. Díky tomu se v New Orleans můžeme procházet ve Francouzské čtvrti a kdo mluví francouzsky, taky se domluví. Časem se tady ustálil výraz Cajun pro jejich specifickou kuchyni. Mňam. Když jsme byli v New Orleans v restauraci, servírka se velice usmívala, když jsme si jeden po druhém objednávali Yambalayu. Je to de facto pikantní rizoto s krevetami, kuřecím a klobásou. Sympatická země, rizoto jsem neměla už dlouho.

Znáte Tabasco? To se vyrábí na ostrově jménem Avery Island v Lousianě. Bohužel na ten jsme se nedostali, neměli jsme tolik času. Ale příště...

New Orleans – sečteno a podtrhnuto, je jedno z nejkrásnějších míst na světě, které jsem měla tu čest navštívit. Ve městě probíhá bezpočet kulturních akcí, pochodů, hudba zní odevšud. Večer si člověk může projít spousty barů, kde hrají živě jazz nebo cokoliv jiného. Co komu sedne. Skoro si myslím, že Bourbon street byla lepší než Sixth street v Austinu. Vlastně je to bez debat.

Jedna významná věc v Americe je vzdálenost. Vzdálenost je relativní. :-)

Z New Orleans jsme jeli nepřetržitě dvanáct hodin, projeli jsme Mississipi a Alabamu, až jsme jedno deštivé ráno dorazili na náš první tropický ostrov – Sanibel Island.

Naštěstí počasí se umoudřilo a brzy jsme už pobíhali po pláži v tričkách a šortkách. I když možná nebylo úplně nejtepleji, přeci jenom jsme byli u MOŘE!

Zajeli jsme se podívat do tamní rezervace na pelikány, skákající ryby, ibisy a hrozně jsme se podivovali, co je za tím, že v každém „okénku“ mezi stromy sedí povětšinou právě jeden pták. To nás přivedlo na myšlenku, že všechno je to umělé a nastražené pro nic netušící turisty. :-) Snažili jsme se spatřit aligátora, ale to se nám zatím nepodařilo, doufali jsme tedy, že alespoň v Everglades jich bude hodně.

Everglades jsou obrovské bažiny na jihu Floridy. Minout je není možné, jsou všude. Příroda si tam vesele bují až do chvíle, kdy spatříte 177. ulici táhnoucí se z Miami. Tak de facto poznáte, že už jste ve městě, ačkoli jste sotva vylezli z bažin. Aligátorů jsme viděli dostatečně, foťáky cvakaly a cvakaly, žádný páv nepřišel k úrazu (no vážně, pávi...) a my se vyhřívali na sluníčku. To už nás ale pomalu čekala cesta do Miami a první večerní smočení nohou v Atlantickém oceánu. A nebylo to studené, panstvo. Bylo tak rozhodnuto, další den trávíme na pláži.

Miami je jedno z nejnebezpečnějších měst na světě a nám se opravdu nechtělo zůstávat spát někde v autě. Čtyři jsme se přihlásili na Motel 6 a zbylí dva kluci se snažili být hrozně nevinní hoteloví hosté, co si omylem spletli, kde je východ a kde je výtah, když hledali, jak se dostat do šestého patra.

60 procent populace Miami mluví španělsky. A je to znát, opravdu je. Nápisy v některých čtvrtích jsou nejdříve ve španělštině, lidé tam mluví víceméně jen španělsky, McDonald je laděný v kubánském duchu, kolem je rozestaveno mnoho obchodů s doutníky. Taky se to jmenuje Little Havana, Malá Havana. A nemohli jsme najít žádný Walmart v okolí Miami. Kde je Walmart, tam to žije, kde Walmart není, tam není radno se příliš zdržovat, protože něco pak musí být š-p-a-t-n-ě. :-)

Po dvou dnech už jsme se těšili, až necháme Miami za sebou a zmizíme na Key West.

To je moje první část vyprávění. Je toho hodně a bude toho ještě víc.

Haha.

Teď jsem musela odradit dobrou polovinu čtenářů. :-)

S pokračováním jsem tady v cuku letu, jen se na to prospím.

Dobrou noc!