Deníček z cestování, část druhá!

Jsem zpátky s druhou částí povídání o mém smělém výletu.

Bylo to v součtu něco okolo 18 dní, co jsem s kamarády cestovala společně po státech v jednom autě. Jak si možná dovedete představit, v šesti lidech to může být chvílemi i náročné. Zároveň to může být pořádná bžunda a merenda, když se podaří. Anebo trochu od obojího.

Z Floridy jsme zamířili na sever. Bylo 25. prosince a my jsme téměř marně hledali nějakou otevřenou pumpu. Všechno bylo pozavírané a všichni byli doma. To se ovšem netýkalo policie, protože ti naopak byli všude. Když jsme jeli obhlédnout situaci u Walmartu, jestli je otevřeno, nemohli jsme pomalu ani vyjít z auta, jelikož na parkovišti stálo policejní auto a hlásičem vyřvávalo, že Walmart je zavřený a otevře zítra ráno. Když se šel kamarád Michal přesvědčit, přesvědčilo ho hlášení „Nehýbejte se, Walmart je zavřený“. No, nebylo pochyb, tam jsme ten den nenakoupili.

Další překvapení na nás čekalo v mrazivé Georgii. Docela náhodou tam ve městě Savannah prvně po 23 letech sněžilo.

Ještě další překvapení se vylouplo severněji, v Atlantě, kde jsme se prodírali Walmartem, Michal se snažil vyměnit spacák, a zbytek jsme se snažili najít víno na svařák. Ten večer jsme měli být ubytovaní u jedné rodiny, kterou nám zařídil kamarád kamaráda z Texasu. Chtěli jsme jim za odměnu uklohnit svařák. Bohužel byla neděle a jak jsme zjistili, v neděli se alkohol v Georgii neprodává. Dokonce bary zavírají v sobotu ve dvanáct večer, protože pak už začíná přeci neděle a každý má být v kostele. :-)

Toho večera jsme se dobře bavili, povečeřeli jsme s velice příjemnou rodinou, zapili jsme to šampaňským a hostitelka Deyna, dcera, nás vzala na party jejích kamarádů. Od té chvíle se všechno odvíjelo čím dál zábavněji. Deyna se velice bavila, až se opila tak, že usnula na gauči. Byla tam s někým, o kom jsme si mysleli, že je její bratr, ale jak se ukázalo, asi byl spíš její přítel, ale ten se bohužel také zmaloval pod obraz, rozdíl byl v tom, že neusnul. Tím pádem jsme je neměli jak dostat domů a zase se z nás stali bezdomovci. Nakonec jsme přespávali v domě, kde se konala párty. Náš nový hostitel měl naštěstí dost volných postelí a matrací, takže jsme se všichni vešli. Do domu Deyniny rodiny jsme se už nezajeli podívat.

V Atlantě jsem měla jeden cíl – podívat se do největšího akvária světa. Mrzla jsem tam půl hodiny ve frontě a když mi řekli, že si lístek koupit můžu, ale musím počkat další hodinu, tak jsem se sebrala a šla čekat frontu do muzea Coca Coly. A stálo to za to. Strávili jsme tam všehovšudy asi čtyři hodiny a výborně jsme se bavili. Na závěr jsme se přepili ochutnávkami jejich produktů z celého světa. :-) Jen ty rybičky v akvárku jsem neviděla...Ale výborně jsem se pobavila reklamami na Coca Colu. Alespoň něco.

Z Atlanty vedla naše cesta přes Appalačské hory. Neměli jsme už bohužel dost času na to prohlédnout si je líp jak z auta nebo z pár zastávek. Jsou to hory stejné a jiné, než známe. Jsou hodně staré a jejich hřebeny se táhnou od nevidím do nevidím.

Našim dalším cílem byl Washington DC. Město samo pro sebe a tak americky typické a známé. Není divu, hlavní město by mělo být.

Jedna věc mě pobavila. Například Savannah je město, které bylo hlavním přístavem pro dovoz otroků do země. Ale že Washington byl taky vystavěný díky práci otroků, to jsem netušila. Berte to jako další názornou ukázku významu slova „Freedom“.

Přijeli jsme tam 29.12., poměrně brzy ráno, kolem deváté a všechna parkovací místa v centru, na „Mall“, byla přístupná až od desíti. Tak jsme se sebrali, přejeli řeku a zjistili, že na hřbitově už mají otevřeno. Začali jsme tedy den přímo na hřbitově. Ale ne jen na tak ledajakém hřbitově, ale na Arlingtonském hřbitově, který založili v roce 1865, kde leží na 300 tisíc vojáků, kde leží i JFK, odkud jsou záběry z mnoha filmů, a odkud je vidět na Pentagon...

Ve Washingtonu jsme strávili celý den pobíháním od jednoho monumentu ke druhému a stejně se nedá stihnout všechno. Je tam vidět duch Ameriky a to, jak si amíci potrpí na monumentalitu. Všechno velké, ještě větší, antické sloupy a všechno pěkně z mramoru! V době, kdy v Evropě tenhle trend už nějakou chvíli nefrčel, se zdá, že to epidemicky postihlo celý Washington.

Ráno na to jsme už byli v New Jersey a já jsem se vypustila na cestu na Manhattan. Bylo asi sedm ráno, když jsem chytala autobus do centra, abych byla včas na kanadské ambasádě a proseděla si tam tři hodiny, abych dostala víza.

Když o tom přemýšlím, asi bych zase měla poděkovat řidičům, že mě dovezli k New Yorku včas. Kluci řídili celou noc a bylo to o hubu. Každým dnem se k nám řítily zprávy o tom, jak jsou v NYC zavřená letiště a všude je šílená sněhová kalamita.

V New Yorku ještě pracovala těžká technika na odklidu sněhu, když jsem tam přijela.

Kvůli celému tomu sněžení se bohužel stalo i to, že kamarád Pája se nedostal včas z Mexika do New Yorku a kvůli tomu nakonec nemohl jet do Kanady, jak plánoval. Měli jsme se potkat v Montrealu. To mě hodně mrzelo, že nám to setkání nevyšlo, shodou okolností jsme se ale potkali v New York State ve Schenectady na Union college, kde Pája teď rok studuje. Strávila jsem tam Nový rok a dalších pár dní až do mého odjezdu do Montrealu 4.1.

Bohužel jsem tam přijela Pájovi celá rozkýchaná a rozkašlaná. V NYC mi totiž nateklo do bot, výlet to byl poměrně vysilující, Silvestr v NYC byl taky zážitek, který asi dlouho nezapomenu a všechno tohle dohromady vyústilo ve veselou chorobu. :-)

Od NYC jsem už cestovala sama a měla jsem deset dní do mého odletu z Montrealu do Lubbocku.

Dny ve Schenectady byly ohromně relaxační. Dopoledne 4.1. mě pak Pája posadil na vlak a o sedm hodin později mě vyzvedl kamarád William na nádraží v Montrealu. Ohromně mě potěšilo, že si vytiskl papír s mým jménem, tak jak to děláme v ISC, když čekáme na letišti na nějakého zahraňáka. Will studoval minulý rok v Praze a už jsme se neviděli celých sedm měsíců, takže jsme měli ze setkání obrovskou radost. :-)

První tři dny jsem strávila u rodiny s Willem, potom dva dny u kamaráda Guillauma, který studoval v Praze před dvěma roky, a poslední den jsem bydlela u Patricka, který strávil semestr v Praze před rokem a leccos umí říct česky.

Montreal jsem poznala jako město, kde pořád sněží, kde jsem si po kolika letech opravdu ráda koupila zimní boty, kde se (pro mě překvapivě) mluví daleko víc francouzsky než si umíte představit a kde kultura čouhá z každého rohu. Joj!

Měla jsem krásných šest dní na prozkoumávání a stálo to za to.

V sobotu 8.1. mě Guillaume s Genevieve vzali na výlet do Quebec city, nejsevernějšího města, kde jsem asi kdy byla a kdy budu na tomhle kontinentě. Po semestru v Lubbocku jsem si připadala jako zpátky v Evropě. Francouzština vedla, naopak angličtina tam očividně není populární jazyk. Řeka byla více méně celá zamrzlá a i přes to se pohybovala s neuvěřitelnou rychlostí, od vody studeně foukalo a odpoledne začalo sněžit. Zkrátka parádní kanadské počasí. Alespoň jsem se tím rychleji dostala z opice, kterou jsem si uhnala z večera zpátky, kdy jsme šli do baru s názvem Bílý kůň. A je to tak, takhle se to přímo jmenuje, je to napsáno totiž opravdu česky. Bar to byl velice setmělý, na stěnách z neznámého důvodu visely hlavy pštrosů, ale na baru prodávali Becherovky, což slečna jako já dovede náležitě ocenit. Zvláště, když má kolem sebe dostatek gentlemanů, kteří za ni byli ochotni platit. :-)

Podařilo se totiž, že se v onom baru sešli všichni Kanaďani, co studovali v Praze před dvěma lety a všechny jsem znala a oni znali mě. Bylo to překvapení pro obě strany. Ale tím lepší to bylo!

Každopádně večer v Quebec city jsem byla už zase úplně čilá a v hotelu z ledu jsme si dali panáka v ledu. :-)

Bylo to prvně, co jsem navštívila něco takového. Po prohlídce všech pokojů jsem jenom měla pocit, že nevím nevím, jak bych ráno vylézala z postele hned do zimy. Každopádně jsme potkali poměrně dost lidí, co se rozhodli strávit v ledovém hotelu noc a dát za to minimálně 300 dollarů za osobu. :-)

Nám stačil ku radosti panák v kostce ledu (což je mimo jiné naprosto úžasný a chutný nápad), hlasitá hudba a něčí oslava narozenin přímo v hotelu.

Z Montrealu se mi odjíždělo těžko, protože jsem si to město doslova zamilovala, nemluvě o Quebec city. Zároveň jsem se těšila už domů, na svůj pokoj a na svojí postýlku. Domovem myslím doma v Lubbocku.

Bylo zvláštní vracet se zpátky. Vidět znovu všechny ty budovy a lidi, které jsem poznala za posledních pár měsíců. Ale už je to tak, jsem vesele zpátky v Lubbocku.

Dva dny po mém příjezdu zpět nám začala škola a díky tomu se vylouplo spousta činností, ačkoliv já bych úplně nejradši byla pro nějakou nečinnost.

Tím bych to dneska zakončila. Kdo se prokousal až sem, je hrdina a může to směle napsat do komentářů! :-)

HOWGH!