Deníček z cestování, část druhá!

Jsem zpátky s druhou částí povídání o mém smělém výletu.

Bylo to v součtu něco okolo 18 dní, co jsem s kamarády cestovala společně po státech v jednom autě. Jak si možná dovedete představit, v šesti lidech to může být chvílemi i náročné. Zároveň to může být pořádná bžunda a merenda, když se podaří. Anebo trochu od obojího.

Z Floridy jsme zamířili na sever. Bylo 25. prosince a my jsme téměř marně hledali nějakou otevřenou pumpu. Všechno bylo pozavírané a všichni byli doma. To se ovšem netýkalo policie, protože ti naopak byli všude. Když jsme jeli obhlédnout situaci u Walmartu, jestli je otevřeno, nemohli jsme pomalu ani vyjít z auta, jelikož na parkovišti stálo policejní auto a hlásičem vyřvávalo, že Walmart je zavřený a otevře zítra ráno. Když se šel kamarád Michal přesvědčit, přesvědčilo ho hlášení „Nehýbejte se, Walmart je zavřený“. No, nebylo pochyb, tam jsme ten den nenakoupili.

Další překvapení na nás čekalo v mrazivé Georgii. Docela náhodou tam ve městě Savannah prvně po 23 letech sněžilo.

Ještě další překvapení se vylouplo severněji, v Atlantě, kde jsme se prodírali Walmartem, Michal se snažil vyměnit spacák, a zbytek jsme se snažili najít víno na svařák. Ten večer jsme měli být ubytovaní u jedné rodiny, kterou nám zařídil kamarád kamaráda z Texasu. Chtěli jsme jim za odměnu uklohnit svařák. Bohužel byla neděle a jak jsme zjistili, v neděli se alkohol v Georgii neprodává. Dokonce bary zavírají v sobotu ve dvanáct večer, protože pak už začíná přeci neděle a každý má být v kostele. :-)

Toho večera jsme se dobře bavili, povečeřeli jsme s velice příjemnou rodinou, zapili jsme to šampaňským a hostitelka Deyna, dcera, nás vzala na party jejích kamarádů. Od té chvíle se všechno odvíjelo čím dál zábavněji. Deyna se velice bavila, až se opila tak, že usnula na gauči. Byla tam s někým, o kom jsme si mysleli, že je její bratr, ale jak se ukázalo, asi byl spíš její přítel, ale ten se bohužel také zmaloval pod obraz, rozdíl byl v tom, že neusnul. Tím pádem jsme je neměli jak dostat domů a zase se z nás stali bezdomovci. Nakonec jsme přespávali v domě, kde se konala párty. Náš nový hostitel měl naštěstí dost volných postelí a matrací, takže jsme se všichni vešli. Do domu Deyniny rodiny jsme se už nezajeli podívat.

V Atlantě jsem měla jeden cíl – podívat se do největšího akvária světa. Mrzla jsem tam půl hodiny ve frontě a když mi řekli, že si lístek koupit můžu, ale musím počkat další hodinu, tak jsem se sebrala a šla čekat frontu do muzea Coca Coly. A stálo to za to. Strávili jsme tam všehovšudy asi čtyři hodiny a výborně jsme se bavili. Na závěr jsme se přepili ochutnávkami jejich produktů z celého světa. :-) Jen ty rybičky v akvárku jsem neviděla...Ale výborně jsem se pobavila reklamami na Coca Colu. Alespoň něco.

Z Atlanty vedla naše cesta přes Appalačské hory. Neměli jsme už bohužel dost času na to prohlédnout si je líp jak z auta nebo z pár zastávek. Jsou to hory stejné a jiné, než známe. Jsou hodně staré a jejich hřebeny se táhnou od nevidím do nevidím.

Našim dalším cílem byl Washington DC. Město samo pro sebe a tak americky typické a známé. Není divu, hlavní město by mělo být.

Jedna věc mě pobavila. Například Savannah je město, které bylo hlavním přístavem pro dovoz otroků do země. Ale že Washington byl taky vystavěný díky práci otroků, to jsem netušila. Berte to jako další názornou ukázku významu slova „Freedom“.

Přijeli jsme tam 29.12., poměrně brzy ráno, kolem deváté a všechna parkovací místa v centru, na „Mall“, byla přístupná až od desíti. Tak jsme se sebrali, přejeli řeku a zjistili, že na hřbitově už mají otevřeno. Začali jsme tedy den přímo na hřbitově. Ale ne jen na tak ledajakém hřbitově, ale na Arlingtonském hřbitově, který založili v roce 1865, kde leží na 300 tisíc vojáků, kde leží i JFK, odkud jsou záběry z mnoha filmů, a odkud je vidět na Pentagon...

Ve Washingtonu jsme strávili celý den pobíháním od jednoho monumentu ke druhému a stejně se nedá stihnout všechno. Je tam vidět duch Ameriky a to, jak si amíci potrpí na monumentalitu. Všechno velké, ještě větší, antické sloupy a všechno pěkně z mramoru! V době, kdy v Evropě tenhle trend už nějakou chvíli nefrčel, se zdá, že to epidemicky postihlo celý Washington.

Ráno na to jsme už byli v New Jersey a já jsem se vypustila na cestu na Manhattan. Bylo asi sedm ráno, když jsem chytala autobus do centra, abych byla včas na kanadské ambasádě a proseděla si tam tři hodiny, abych dostala víza.

Když o tom přemýšlím, asi bych zase měla poděkovat řidičům, že mě dovezli k New Yorku včas. Kluci řídili celou noc a bylo to o hubu. Každým dnem se k nám řítily zprávy o tom, jak jsou v NYC zavřená letiště a všude je šílená sněhová kalamita.

V New Yorku ještě pracovala těžká technika na odklidu sněhu, když jsem tam přijela.

Kvůli celému tomu sněžení se bohužel stalo i to, že kamarád Pája se nedostal včas z Mexika do New Yorku a kvůli tomu nakonec nemohl jet do Kanady, jak plánoval. Měli jsme se potkat v Montrealu. To mě hodně mrzelo, že nám to setkání nevyšlo, shodou okolností jsme se ale potkali v New York State ve Schenectady na Union college, kde Pája teď rok studuje. Strávila jsem tam Nový rok a dalších pár dní až do mého odjezdu do Montrealu 4.1.

Bohužel jsem tam přijela Pájovi celá rozkýchaná a rozkašlaná. V NYC mi totiž nateklo do bot, výlet to byl poměrně vysilující, Silvestr v NYC byl taky zážitek, který asi dlouho nezapomenu a všechno tohle dohromady vyústilo ve veselou chorobu. :-)

Od NYC jsem už cestovala sama a měla jsem deset dní do mého odletu z Montrealu do Lubbocku.

Dny ve Schenectady byly ohromně relaxační. Dopoledne 4.1. mě pak Pája posadil na vlak a o sedm hodin později mě vyzvedl kamarád William na nádraží v Montrealu. Ohromně mě potěšilo, že si vytiskl papír s mým jménem, tak jak to děláme v ISC, když čekáme na letišti na nějakého zahraňáka. Will studoval minulý rok v Praze a už jsme se neviděli celých sedm měsíců, takže jsme měli ze setkání obrovskou radost. :-)

První tři dny jsem strávila u rodiny s Willem, potom dva dny u kamaráda Guillauma, který studoval v Praze před dvěma roky, a poslední den jsem bydlela u Patricka, který strávil semestr v Praze před rokem a leccos umí říct česky.

Montreal jsem poznala jako město, kde pořád sněží, kde jsem si po kolika letech opravdu ráda koupila zimní boty, kde se (pro mě překvapivě) mluví daleko víc francouzsky než si umíte představit a kde kultura čouhá z každého rohu. Joj!

Měla jsem krásných šest dní na prozkoumávání a stálo to za to.

V sobotu 8.1. mě Guillaume s Genevieve vzali na výlet do Quebec city, nejsevernějšího města, kde jsem asi kdy byla a kdy budu na tomhle kontinentě. Po semestru v Lubbocku jsem si připadala jako zpátky v Evropě. Francouzština vedla, naopak angličtina tam očividně není populární jazyk. Řeka byla více méně celá zamrzlá a i přes to se pohybovala s neuvěřitelnou rychlostí, od vody studeně foukalo a odpoledne začalo sněžit. Zkrátka parádní kanadské počasí. Alespoň jsem se tím rychleji dostala z opice, kterou jsem si uhnala z večera zpátky, kdy jsme šli do baru s názvem Bílý kůň. A je to tak, takhle se to přímo jmenuje, je to napsáno totiž opravdu česky. Bar to byl velice setmělý, na stěnách z neznámého důvodu visely hlavy pštrosů, ale na baru prodávali Becherovky, což slečna jako já dovede náležitě ocenit. Zvláště, když má kolem sebe dostatek gentlemanů, kteří za ni byli ochotni platit. :-)

Podařilo se totiž, že se v onom baru sešli všichni Kanaďani, co studovali v Praze před dvěma lety a všechny jsem znala a oni znali mě. Bylo to překvapení pro obě strany. Ale tím lepší to bylo!

Každopádně večer v Quebec city jsem byla už zase úplně čilá a v hotelu z ledu jsme si dali panáka v ledu. :-)

Bylo to prvně, co jsem navštívila něco takového. Po prohlídce všech pokojů jsem jenom měla pocit, že nevím nevím, jak bych ráno vylézala z postele hned do zimy. Každopádně jsme potkali poměrně dost lidí, co se rozhodli strávit v ledovém hotelu noc a dát za to minimálně 300 dollarů za osobu. :-)

Nám stačil ku radosti panák v kostce ledu (což je mimo jiné naprosto úžasný a chutný nápad), hlasitá hudba a něčí oslava narozenin přímo v hotelu.

Z Montrealu se mi odjíždělo těžko, protože jsem si to město doslova zamilovala, nemluvě o Quebec city. Zároveň jsem se těšila už domů, na svůj pokoj a na svojí postýlku. Domovem myslím doma v Lubbocku.

Bylo zvláštní vracet se zpátky. Vidět znovu všechny ty budovy a lidi, které jsem poznala za posledních pár měsíců. Ale už je to tak, jsem vesele zpátky v Lubbocku.

Dva dny po mém příjezdu zpět nám začala škola a díky tomu se vylouplo spousta činností, ačkoliv já bych úplně nejradši byla pro nějakou nečinnost.

Tím bych to dneska zakončila. Kdo se prokousal až sem, je hrdina a může to směle napsat do komentářů! :-)

HOWGH!

Deníček z cestování, část první!

Ráda bych Vám pověděla, že se jedná to text poměrně delší než obvykle, ale můžu Vám slíbit, že se nudit nebudete! :-) Dobrou chuť k počtení přeji!

Konečně jsem si sedla i k tomu, že napíšu pár vět o svém cestování. Právě jsem vytřídila několik tisíc fotek, jsem z toho úplně uondaná, ale předtím, než se svalím do postele, se podívám na zoubek zápiskům z cesty. Podařilo se mi vést deníček a hodně fotit. Očividně. Protože mám krátkou paměť, je to strategie více než vhodná. :-)

Deníček Vám neukážu, ale na pár fotek se můžete podívat tady na Facebooku:
http://www.facebook.com/photo.php?fbid=1684370546607&set=a.1684366066495.2090721.1157920397&ref=nf#!/album.php?fbid=1789131206442&id=1184454263&aid=2103596

Tady v Americe je zvykem dbát na délku vánočních prázdnin. Někde jsou Vánočkové prázdniny delší než měsíc, my na TTU jsme si užívali téměř celého měsíce. A bylo to dost.

Nechtěla jsem zůstat měsíc v Lubbocku, ačkoliv bych si asi nějakou zábavu našla, a kluci (tři Češi a jeden Francouz) mi nabídli, že s nimi můžu jet na výlet.

Zavětřila jsem a spatřila možnost, jak se konečně dostat jednodušeji a levněji do Kanady. Tudíž mým plánem bylo nechat si udělat víza do Kanady ještě před novým rokem a co nejrychleji odjet do města zaslíbeného – Montrealu. Háček byl v tom, že víza jsem si mohla nechat vystavit pouze v New Yorku. Díky kamarádovi Tomu Peroutkovi jsem měla v hlavě jakýs takýs manuál, adresu a horu vyplněných papírů.

Na cestu jsme vyrazili 15.12. Měli jsme naštěstí dobře prostorné auto – klukům se podařilo koupit auto dostatečně velké pro šest lidí. Vešli jsme se všichni. Neuvěřitelné.

V Dallasu (no dobře, ve Forth Worth) jsme nabrali šestého člena výpravy – slečnu Karolínu a dobrodružství začalo naplno.

Asi polovinu všech nocí jsme spali v autě, polovinu po motelech, kde jsme přihlašovali maximální počet osob dva až čtyři. Možná je to nelegální, někdy nervyberoucí, ale rozhodně to bylo levnější a zábavnější.

Je to srovnatelné jako pít alkohol na školním kampusu v Texasu. Taky to dělá každý a přitom je to nelegální. :-)

Byli jsme nízkorozpočtový výlet. Až na dobu, kterou jsme strávili na Key Westu, nejjižnějším ostrovu Floridy a kusu USA. Snažili jsme se najít nějaké místo, kde bychom se pěkně uložili v autě a prospali se a další dny strávili na pláži, ale dopadlo to docela jinak. Našla nás policie, když jsme se omylem objevili na majetku americké armády. Vzali si kontakt na našeho řidiče (zrovna to byl Martin), prověřili si ho, dostali jsme zprávu, že na celém ostrově není nikde možné spát v autě a že buď si najdeme ubytování, nebo odjedeme. Tak jsme se přemístili na druhý ostrov a našli autokemp. Bohužel byl neuvěřitelně předražený, ale očividně jsme vypadali vyděšeně a chudě a pan správce nás nechal spát před kempem v autě. Zadarmo. Celou noc jsme se otáčeli po zvuku sirén, jestli náhodou nejdou po nás. :-) Mimo jiné nás celou noc budili polodivoce žijící kohouti, kteří vyřvávali od dvou ráno. Ti kohouti byli všude.

Každopádně na Key Westu jsme chtěli strávit Vánoce, tudíž jsme se nakonec neobešli bez ubytování. Naštěstí slečna v agentuře nám udělala velice rozumnou cenu pro šest lidí a ještě jsme si k Vánocům nadělili jistou atrakci – šest hodin na moři plného šnorchlování na korálovém útesu, parasailingu a jetski, a večer předtím pozorování západu slunce na lodi s neomezenou konzumací alkoholických nápojů. Určitě v tom byly zahrnuty i nealkoholické nápoje, ale těch jsme měli i v autě dost.  

Vánoce to byly vskutku netradiční, na moři, s rodinou složenou z nových kamarádů. Viděla jsem žraloka, schytala jsem pořádnou mořskou nemoc s blitím přes palubu, k obědu jsme shodou náhod (nebo ne?) dostali také smažené kuře s bramborovým salátem. To už se mi vrátila chuť k jídlu.

Šnorchlování na útesu byla jedna z nejkrásnějších zážitků, co mé oči zažily. Je to pravda, ty barevné ryby všech možných tvarů tam opravdu žijí. Nemluvě o všech sasankách, velkých rybách, potvorách i potvůrkách. A žralok byl stejně nejlepší.

Když jsme odjížděli z Key Westu, bylo tropické horko a nám se vůbec nechtělo odjet, protože pak už naše cesta měla směřovat jenom na sever. A tam je zima...

Přecijenom je asi pravda, že po semestru stráveném v Lubbocku, na severozápadě Texasu, je člověk poměrně zhýčkaný, co se teplot týče. Navíc v Lubbocku celou dobu skoro nepršelo. To nás tak nějak překvapilo (a taky je pravda to, že nás po pobytu v Lubbocku překvapí i hory a stromy a jezera a řeky a vysoké budovy...) při cestách Lousianou. To se teď vracím pár dní zpátky, před Key West.

Z Dallasu jsme vyrazili do New Orleans, z New Orleans přímo na Floridu na Sanibel Island, ze Sanibel Island přímo do bažin Floridy a odtud do Miami. Z Miami po dvou dnech cesta vedla na letiště, kde jsme vysadili kamaráda Vincenta, Francouze, na cestu domů na dva týdny a pokračovali jsme vesele na Key West.

Lousiana je jedna velká bažina. Vetšina cesty po dálnici vedla po mostech nad bažinou. Bylo zataženo, pršelo, venku bylo na naše poměry už zima. Před příjezdem do New Orleans jsme se stavili omrknout nějakou přírodu a narazili jsme (docela plánovaně :-) ) na jezero se jménem Martin. Příroda už byla naprosto jiná než jakou známe z Texasu. Tady se vodou nešetří. A už tady žijí aligátoři.

Lousiana je známa Cajun kuchyní. Kdysi v historii byly poslány hory Acadienů (lidí žijících v Kanadě, kteří se nehodlali podrobit anglické nadvládě) na lodě na cestu z Kanady kamsi daleko. Dojeli právě do Lousiany a usadili se tam. Díky tomu se v New Orleans můžeme procházet ve Francouzské čtvrti a kdo mluví francouzsky, taky se domluví. Časem se tady ustálil výraz Cajun pro jejich specifickou kuchyni. Mňam. Když jsme byli v New Orleans v restauraci, servírka se velice usmívala, když jsme si jeden po druhém objednávali Yambalayu. Je to de facto pikantní rizoto s krevetami, kuřecím a klobásou. Sympatická země, rizoto jsem neměla už dlouho.

Znáte Tabasco? To se vyrábí na ostrově jménem Avery Island v Lousianě. Bohužel na ten jsme se nedostali, neměli jsme tolik času. Ale příště...

New Orleans – sečteno a podtrhnuto, je jedno z nejkrásnějších míst na světě, které jsem měla tu čest navštívit. Ve městě probíhá bezpočet kulturních akcí, pochodů, hudba zní odevšud. Večer si člověk může projít spousty barů, kde hrají živě jazz nebo cokoliv jiného. Co komu sedne. Skoro si myslím, že Bourbon street byla lepší než Sixth street v Austinu. Vlastně je to bez debat.

Jedna významná věc v Americe je vzdálenost. Vzdálenost je relativní. :-)

Z New Orleans jsme jeli nepřetržitě dvanáct hodin, projeli jsme Mississipi a Alabamu, až jsme jedno deštivé ráno dorazili na náš první tropický ostrov – Sanibel Island.

Naštěstí počasí se umoudřilo a brzy jsme už pobíhali po pláži v tričkách a šortkách. I když možná nebylo úplně nejtepleji, přeci jenom jsme byli u MOŘE!

Zajeli jsme se podívat do tamní rezervace na pelikány, skákající ryby, ibisy a hrozně jsme se podivovali, co je za tím, že v každém „okénku“ mezi stromy sedí povětšinou právě jeden pták. To nás přivedlo na myšlenku, že všechno je to umělé a nastražené pro nic netušící turisty. :-) Snažili jsme se spatřit aligátora, ale to se nám zatím nepodařilo, doufali jsme tedy, že alespoň v Everglades jich bude hodně.

Everglades jsou obrovské bažiny na jihu Floridy. Minout je není možné, jsou všude. Příroda si tam vesele bují až do chvíle, kdy spatříte 177. ulici táhnoucí se z Miami. Tak de facto poznáte, že už jste ve městě, ačkoli jste sotva vylezli z bažin. Aligátorů jsme viděli dostatečně, foťáky cvakaly a cvakaly, žádný páv nepřišel k úrazu (no vážně, pávi...) a my se vyhřívali na sluníčku. To už nás ale pomalu čekala cesta do Miami a první večerní smočení nohou v Atlantickém oceánu. A nebylo to studené, panstvo. Bylo tak rozhodnuto, další den trávíme na pláži.

Miami je jedno z nejnebezpečnějších měst na světě a nám se opravdu nechtělo zůstávat spát někde v autě. Čtyři jsme se přihlásili na Motel 6 a zbylí dva kluci se snažili být hrozně nevinní hoteloví hosté, co si omylem spletli, kde je východ a kde je výtah, když hledali, jak se dostat do šestého patra.

60 procent populace Miami mluví španělsky. A je to znát, opravdu je. Nápisy v některých čtvrtích jsou nejdříve ve španělštině, lidé tam mluví víceméně jen španělsky, McDonald je laděný v kubánském duchu, kolem je rozestaveno mnoho obchodů s doutníky. Taky se to jmenuje Little Havana, Malá Havana. A nemohli jsme najít žádný Walmart v okolí Miami. Kde je Walmart, tam to žije, kde Walmart není, tam není radno se příliš zdržovat, protože něco pak musí být š-p-a-t-n-ě. :-)

Po dvou dnech už jsme se těšili, až necháme Miami za sebou a zmizíme na Key West.

To je moje první část vyprávění. Je toho hodně a bude toho ještě víc.

Haha.

Teď jsem musela odradit dobrou polovinu čtenářů. :-)

S pokračováním jsem tady v cuku letu, jen se na to prospím.

Dobrou noc!

Jsem zpátky!

Už je to tak... Po 26 dnech cestování ve společnosti i sama jsem se v pondělí večer vrátila do Lubbocku, kde na mě čekaly růže a velké mojito v baru, abych dneska, 12.1., mohla zahájit ve škole další nový semestr. Už se mi podařilo vybalit si, uvést pokoj do relativního pořádku, teď si jen potřebuji rozměnit dollary na čtvrťáky, abych mohla vyprat, a koupit si pár knížek.

Už je to tak - jsem doma.

:-)

Protože mám teď volný pátek, chystám se sesumírovat celý výlet a napsat i článek na blog. Je to už nějaký čas, co jsem se ozvala naposled.

Hezký den ve spolek přeji!

Pár nových postřehů

Uprostřed týdne jsem se ocitla na skok na texaském venkově. Když jsme se s Nolanem sebrali a odjížděli zpátky do města, pustil mi v autě jednu skladbu. Jmenuje se West Texas a je od místního pianisty. Jestli máte chvíli, pusťte si ji, protože mě neuvěřitelně chytla. Až ji budete poslouchat, sedněte si, v klidu, zavřete oči a představte si všechno tohle dohromady... ...Příjemně strávený den. Pozhasínali jsme, zamkli jsme dveře baráčku a vydali se na cestu. Teplo na triko, pohodlný a obrovský texaský truck, široširé pláně kam oko dohlédne a kam ani nedohlédne, protože ty pokračují desítky mil daleko. Mrtvá očesaná bavlna. Roští nejrůznějších velikostí, které se brzy s větrem uvolní a budou se koulet přes cesty úplně přesně tak, jako to známe z westernů. Rovné a ohromně široké silnice, na kterých sotva potkáte jedno nebo dvě auta. Desítky a desítky ropných vrtů, které se pomalu a klasicky pohybují ve svém rytmu. A zápach sulfanu, pro mě už tradiční indikátor venkova. Neuvěřitelně krásně barevný západ slunce, kdy poslední paprsky rychle mizí pod obzor a nastává noc plná hvězd. Všude kolem obloha. Nebe bez mraku s tolika jasně zářícími hvězdami, jako jste v životě neviděli. Kojot běžící podél cesty. Naprostá volnost a prostor. Texaské kovbojské boty na nohou. Klid. Velice příjemná texaská společnost. Představa večera s americkými kamarády a koncertu Local Nobodys. Takhle přesně jsem se cítila. Doufám, že se Vám to taky bude líbit, protože mně se to líbí víc než moc.

http://www.youtube.com/watch?v=yJnZoMlVV6M

Nepsala jsem dlouho, ale poslední týdny ubíhaly tak, že jsem se sotva stíhala otáčet za uběhlými dny. Dny mizely v nekonečnu a nechávaly mě napospas novým a novým úkolům. Nepočítám zrovna třeba to, že jsem zkoukla kreslený seriál Avatar, protože to je doslova "mindblowing", "will rock your socks off", zkrátka parádní, parádní, parádní.

Ještě pořád nerozumím američtině tak, jak bych chtěla, ale myslím, že jsem už udělala velký pokrok za ty tři měsíce, co tady jsem. Rozumím těm z města, s konverzací s lidmi z venkova mívám poměrně problémy.

Kulturní šoky jsou také stále na programu - třeba zrovna v sobotu jsem jednu chvíli doslova valila oči.

V pátek, den po návratu z venkova, jsme měli na programu mezinárodní večeři. Pořádali ji kamarádi, co byli minulý semestr studovat v Praze, v Itálii a ve Francii. Tak se stalo, že jsem konečně uvařila knedlo-vepřo-zelo a upekla perník. Bohužel čeští kluci byli zaneprázdněni přípravou na výlet, tak to vypadalo, že budu vařit sama. Ale pomohla mi kamarádka z Texasu, kterou jsem zaúkolovala přípravou knedlíků. Ujala se toho statečně a povedlo se jí to. Protože na koleji nemáme ani troubu, natož hrnec (ještě jsem nepotřebovala hrnec, tak jsem ho zkrátka ještě nekoupila), vařili jsme u kamaráda Vincenta, Francouze. Společně jsme tam tři hodiny vytvářeli třeskutě dobrá jídla. Na večeři jsme přijeli s hodinovým zpožděním a ke všemu jsme zapomněli doma zelí, pro které se pak kluci ještě stavili.

Všude byla spousta a spousta jídla a dobře jsme se bavili. José a Mike, kluci, co studovali minulý semestr v Praze, se mohli umlátit po knedlo-vepřu-zelu a českém pivu, co jsme nakoupili. Sešla se nás tam pěkná směska, celosvětová. Ochutnávali jsme, co to šlo, a spousta věcí byla doslova k sežrání.

V sobotu jsem byla pozvaná na americký fotbal. Naše univerzita hrála proti Weber state a kupodivu jsme je převálcovali skórem asi 65 ku 7. Kupodivu píšu proto, že tenhle semestr se naší univerzitě příli nedařilo vyhrávat. Tím spíš bylo komické, že návštěvníci hromadně odcházeli v polovině utkání, že prý už je jasné, kdo vyhraje, a jeli raději domů nebo někam na jídlo.

Bylo to podruhé, co jsem byla na fotbale a poprvé, co jsem seděla. Bylo to přecijenom daleko příjemnější, než stát. Když člověk sedí uprostřed obrovské arény, která je sladěná do černé a červené a všichni společně skandují, koukají na neuvěřitelně dlouhé reklamy, uvědomí si zase znovu, že je opravdu v USA, zmýlit se není možné. Americký fotbal taky není úplně nejrychlejší sport. Hraje se 4krát patnáct minut, ale zápas trvá kolem tří, čtyř hodin. Uf uf. 

A co mě zase pořádně překvapilo, byla jakási dáma. V polovině velké přestávky ve fotbale nastoupila doprostřed hřiště a začala mluvit do mikrofonu. Mluvila o tom, jak se před týdnem zabila jedna slečna v autě, protože si hrála s mobilem a skončilo to dopravní nehodou. Tady je to jako nemoc, Američani potřebují neustále něco psát v autě na jejich iPhonech, neustále. Je to jako zvyk, nasednout do auta a zkontrolovat mobil. Případně číst knížku nebo koukat na film, záleží, jak daleko člověk jede. A tahle dáma s typicky americkým hláskem ženy v domácnosti neuvěřitelně vřískala na ztišenou arénu, aby lidi šli podepsat petici proti psaní na mobilu. Když už její proslov trval déle než sedm minut, moje brada spadla a připadala jsem si jak u vymývání mozků. Hledala jsem očima někde nějakou oporu, ale i Nolan vypadal, jako že je to docela normální a že se nic neděje. Ta žena opakovala několik věcí neustále dokola a stále vytvářela nové a nové věty, které přes mikrofon doslova bily do uší. Měla jsem pocit, že potřebuju utéct a na petici jí peču. Ale přežila jsem. Jen její hlas pořád slyším v hlavě ještě dneska.

A jedna velice komická věc je ta, že na kampusu je zakázáno pít alkohol. Vyjímkou je právě sportovní utkání ve fotbale, protože to tu nasává každý a naprosto veřejně. Kolem stojí a jezdí policie několika druhů, ale tohle je povoleno. Vskutku zábavné.

Za chvíli mě vyzvedává americká kamarádka Janae a veze mě na oslavu narozenin jejich dědečka. Jsem na to zvědavá. Jejich rodina je příjemně šílená.

Šupky dupky, to nám to letí

Jsem čestvě ostřihaná, záhadně mám momentálně ve vlastnictví čtyři mobily, příští týden mám písemky ze všech předmětů, dneska si nechám obarvit hlavu a třeba se nám také podaří konečně si koupit kostým na Halloween.

 

Včera mě kamarádi učili hrát racketball. Je to něco na způsob squashe, ale možná o něco jednodušší, míček se krásně odráží a lítá všude. Když se podaří míčkem trefit druhého člověka, pořádně to zabolí. Což samozřejmě není cílem hry, ale stává se to relativně často. Otázka je taky ta, jestli se trefím do míčku. To je základ úspěchu, ale ne vždy se to dařilo.

Když kamarád Martin hledal na internetu pravidla, jak správně hrát racketball, pobavili jsme se hned u první věty. Ta zněla: "The 2007 USAR Official Rules of Racquetball are copyrighted. All rights reserved."

Jsme zkrátka v Americe. :-)

 

Jako malou třešničku na dortu přidávám, že třeba dneska mi spadla brada, když jsem viděla fotku psa mojí mentorky (buddice), že lakuje svému velkému pudlovi drápy na růžovo. Měl i růžovou mašli na hlavě a kdo ví co všechno na uších, ale ty drápy mě jaksi dojaly.

 

Venku máme stále krásné počasí. Dnes jsem našla cestou ze školy pár stromů, které pomalu žloutnou a opadávají. Už je chladněji, na kalhoty a mikinu po ránu, odpoledne na triko. Ale nedaleko od mých dveří kvete pár keřů, které naprosto ohromně voní. Mám nepřekonatelnou touhu uloupnout kus keře a začít si ho pěstovat.

 

Ve škole nás zase zatížili kupou učení, jako by toho nebylo málo, a zítra mám pro změnu písemku. :-) 
Jinak jde tady život pomalu a rychle. Každý den se děje hrozně moc věcí a někdy mám pocit, že neuběhl týden, ale celý měsíc kvůli tomu, kolik se toho událo.

Víkend je za námi...boooooo!

Kde strávím Halloween je už jasné. V Lubbocku. Došla jsem k tomu závěru celkem snadno a to vzhledem k mnou preferovaným preferencím. V sobotu (hlavní den oslav Halloweenu) se koná navíc v nedalekém vinařství Grape day, tudíž uvidím, co si budu z halloweenského večera pamatovat. Grape day začíná už v deset dopoledne. :-)

 

 

V pátek jsme se nechali dovézt na párty, co pořádali naši američtí kamarádi pro jednu slečnu, která slavila dvacáté první narozeniny, tak důležitý to přelom v životě Amíka.

 

Řídit auto tady člověk může od patnácti, volit od 18, ale pít legálně až od 21 let.

 

Ta párty byla tak dobrá, až mi připomněla naše párty v Praze. Byla to trochu skoro nostalgie, protože se to konalo v domě, kde bydlí José a Mike, kluci, kteří studovali minulý půlrok na ČVUT v Praze a mají na to neutuchající vzpomínky. :-)

 

Jeden z několika vrcholů párty nastal ve chvíli, kdy jsme kolem čtvrté ráno měli být odvezeni domů na koleje (já, kamarádi Češi, Francouz a Němka), já jsem se loučila a potom mi José říká, že už mi ale ujeli. Kluci v autě to zjistili až po chvíli (bylo tam i beze mě velice, velice těsno). José ale zareagoval velice rychle, našel dalšího kamaráda s autem, a tak jsem se prvně v životě projela nejluxusnějším sporťákem - Chryslerem - jaké kdy mé zraky zřely. Vůbec to nebylo špatné. 

 

V sobotu jsme si dali chillout den s jedním velkým cílem - koupit halloweenský kostým. To se sice nepodařilo, ale kamarád Vincent a já jsme si v knihkupectví koupili knížky a mapu, a společně se šesti klukama jsme šli do zmrzlinárny na zmrzlinu. Den pokračoval návštěvou venkovní jakuzzi u Vincentova apartmánu spojené s konzumací piva a kávy a následnou návštěvou Dancing Barn Chances R s kamarády z Plains. :-)

 

Co nás ještě pobavilo byla velice chutná zmrzlinářská stránka připravená akurátně pro Halloween. Přeju příjemné pobavení. Mně to vystačilo na dlouho. :)

http://www.benjerry.com/

 

 

PDA

 

A jenom malá vsuvka. Kdysi na začátku jsem zmínila, že vysvětlím zkratku PDA, se kterou jsem se tady na vlastní kůži seznámila. A teď je na to možná vhodná chvíle. :--)

PDA znamená Public Display of Affection. Kdo chce, tady je dokonce článek na wikipedii, ale v angličtině. :-)http://en.wikipedia.org/wiki/Public_display_of_affection

 

Kazdopádně to znamená, že tady jen tak nepotkáte na ulici nebo v parku dva líbající se lidi jako člověk potká v Praze. Nenene. Jsou vidět lidi držící se za ruku, nebo maxilmálně v objetí. Ostatní by mohlo kolemjdoucí příliš znechutit. Mají tady zkrátka jiné normy. Že třeba večer v baru tancují tak, že dokonce mně přecházely oči překvapením, to je zase něco jiného.

 

Ale že jsem byla z kina vyhozená za PDA, to je fakt. Ze sálu, kde při večerním programu všeho všudy byli celkem čtyři lidi. Byl to veskrze ultimátní zážitek, kdy se člověk cítil zase jako nějaký teenager, co provedl něco nesnesitelného. Ohromná zábava!

Záplavy

Už si nedělám legraci z toho, proč je dobré koupit si v pustém Texasu holínky. Dneska jsem to pocítila na vlastní chodidla.

Šly jsme s kamarádkou z Litvy na večeři do jedné moc příjemné a útulné jídelny na kampusu. Všechno probíhalo více než příjemně, krásně jsme se nadlábly ve stylu all-you-can-eat, završily všechny chody dvěma dortíky a pořádnou zmrzlinou.

Když jsme se odvalovaly zpátky na koleje, čekalo nás u vchodu překvapení. Kolem postávalo hodně děvčat a všechny měly holínky a pršipláště nebo deštníky a žádné se moc do toho slejváku venku nechtělo. My jsme jako správné exchange studentky neměly nic z toho (já mám sice holínky a navíc na podpatku, ale tou dobou byly bezpečně na koleji). 

Každopádně jsem si vyhrnula džíny, sundala si boty, dala si je pod bundu a vyrazily jsme.

Kamarádka to neměla daleko, zatímco já jsem si vychutnala cestu přes celý kampus. :-)

Mám docela ráda chození v dešti, akorát byla zima a brzy přišla pořádná bouřka s blesky přes celou oblohu. 

Ulice kampusu se dokonale zalily vodou. Všechny silnice se staly dlouhým jezerem s vlnami a auta dokonale roztřikovala vodu kolem. Do toho přitom na západě ještě svítilo slunce a vzduch měl žluto šedivou barvu, do všeho se přidala i dvojitá duha.

Když jsem dobíhala na koleje (tou dobou jsem už opravdu spíš běžela), obloha se celá zatáhla, slunce už zapadlo a bouřka začala pořádně řádit.

Připomnělo mi to bouřku v Budapešti v létě před třemi nebo čtyřmi roky, kdy se během dne strhla ohromná smršť a během dvaceti minut se ulice Budapeště úplně zalily vodou. Byli jsme tou dobou na cestě v autě, nehorázně jsme si to užívali a šli hledat kanály, abychom mohli zachránit Budapešť od povodně. :-)