Šupky dupky, to nám to letí

Jsem čestvě ostřihaná, záhadně mám momentálně ve vlastnictví čtyři mobily, příští týden mám písemky ze všech předmětů, dneska si nechám obarvit hlavu a třeba se nám také podaří konečně si koupit kostým na Halloween.

 

Včera mě kamarádi učili hrát racketball. Je to něco na způsob squashe, ale možná o něco jednodušší, míček se krásně odráží a lítá všude. Když se podaří míčkem trefit druhého člověka, pořádně to zabolí. Což samozřejmě není cílem hry, ale stává se to relativně často. Otázka je taky ta, jestli se trefím do míčku. To je základ úspěchu, ale ne vždy se to dařilo.

Když kamarád Martin hledal na internetu pravidla, jak správně hrát racketball, pobavili jsme se hned u první věty. Ta zněla: "The 2007 USAR Official Rules of Racquetball are copyrighted. All rights reserved."

Jsme zkrátka v Americe. :-)

 

Jako malou třešničku na dortu přidávám, že třeba dneska mi spadla brada, když jsem viděla fotku psa mojí mentorky (buddice), že lakuje svému velkému pudlovi drápy na růžovo. Měl i růžovou mašli na hlavě a kdo ví co všechno na uších, ale ty drápy mě jaksi dojaly.

 

Venku máme stále krásné počasí. Dnes jsem našla cestou ze školy pár stromů, které pomalu žloutnou a opadávají. Už je chladněji, na kalhoty a mikinu po ránu, odpoledne na triko. Ale nedaleko od mých dveří kvete pár keřů, které naprosto ohromně voní. Mám nepřekonatelnou touhu uloupnout kus keře a začít si ho pěstovat.

 

Ve škole nás zase zatížili kupou učení, jako by toho nebylo málo, a zítra mám pro změnu písemku. :-) 
Jinak jde tady život pomalu a rychle. Každý den se děje hrozně moc věcí a někdy mám pocit, že neuběhl týden, ale celý měsíc kvůli tomu, kolik se toho událo.

Víkend je za námi...boooooo!

Kde strávím Halloween je už jasné. V Lubbocku. Došla jsem k tomu závěru celkem snadno a to vzhledem k mnou preferovaným preferencím. V sobotu (hlavní den oslav Halloweenu) se koná navíc v nedalekém vinařství Grape day, tudíž uvidím, co si budu z halloweenského večera pamatovat. Grape day začíná už v deset dopoledne. :-)

 

 

V pátek jsme se nechali dovézt na párty, co pořádali naši američtí kamarádi pro jednu slečnu, která slavila dvacáté první narozeniny, tak důležitý to přelom v životě Amíka.

 

Řídit auto tady člověk může od patnácti, volit od 18, ale pít legálně až od 21 let.

 

Ta párty byla tak dobrá, až mi připomněla naše párty v Praze. Byla to trochu skoro nostalgie, protože se to konalo v domě, kde bydlí José a Mike, kluci, kteří studovali minulý půlrok na ČVUT v Praze a mají na to neutuchající vzpomínky. :-)

 

Jeden z několika vrcholů párty nastal ve chvíli, kdy jsme kolem čtvrté ráno měli být odvezeni domů na koleje (já, kamarádi Češi, Francouz a Němka), já jsem se loučila a potom mi José říká, že už mi ale ujeli. Kluci v autě to zjistili až po chvíli (bylo tam i beze mě velice, velice těsno). José ale zareagoval velice rychle, našel dalšího kamaráda s autem, a tak jsem se prvně v životě projela nejluxusnějším sporťákem - Chryslerem - jaké kdy mé zraky zřely. Vůbec to nebylo špatné. 

 

V sobotu jsme si dali chillout den s jedním velkým cílem - koupit halloweenský kostým. To se sice nepodařilo, ale kamarád Vincent a já jsme si v knihkupectví koupili knížky a mapu, a společně se šesti klukama jsme šli do zmrzlinárny na zmrzlinu. Den pokračoval návštěvou venkovní jakuzzi u Vincentova apartmánu spojené s konzumací piva a kávy a následnou návštěvou Dancing Barn Chances R s kamarády z Plains. :-)

 

Co nás ještě pobavilo byla velice chutná zmrzlinářská stránka připravená akurátně pro Halloween. Přeju příjemné pobavení. Mně to vystačilo na dlouho. :)

http://www.benjerry.com/

 

 

PDA

 

A jenom malá vsuvka. Kdysi na začátku jsem zmínila, že vysvětlím zkratku PDA, se kterou jsem se tady na vlastní kůži seznámila. A teď je na to možná vhodná chvíle. :--)

PDA znamená Public Display of Affection. Kdo chce, tady je dokonce článek na wikipedii, ale v angličtině. :-)http://en.wikipedia.org/wiki/Public_display_of_affection

 

Kazdopádně to znamená, že tady jen tak nepotkáte na ulici nebo v parku dva líbající se lidi jako člověk potká v Praze. Nenene. Jsou vidět lidi držící se za ruku, nebo maxilmálně v objetí. Ostatní by mohlo kolemjdoucí příliš znechutit. Mají tady zkrátka jiné normy. Že třeba večer v baru tancují tak, že dokonce mně přecházely oči překvapením, to je zase něco jiného.

 

Ale že jsem byla z kina vyhozená za PDA, to je fakt. Ze sálu, kde při večerním programu všeho všudy byli celkem čtyři lidi. Byl to veskrze ultimátní zážitek, kdy se člověk cítil zase jako nějaký teenager, co provedl něco nesnesitelného. Ohromná zábava!

Záplavy

Už si nedělám legraci z toho, proč je dobré koupit si v pustém Texasu holínky. Dneska jsem to pocítila na vlastní chodidla.

Šly jsme s kamarádkou z Litvy na večeři do jedné moc příjemné a útulné jídelny na kampusu. Všechno probíhalo více než příjemně, krásně jsme se nadlábly ve stylu all-you-can-eat, završily všechny chody dvěma dortíky a pořádnou zmrzlinou.

Když jsme se odvalovaly zpátky na koleje, čekalo nás u vchodu překvapení. Kolem postávalo hodně děvčat a všechny měly holínky a pršipláště nebo deštníky a žádné se moc do toho slejváku venku nechtělo. My jsme jako správné exchange studentky neměly nic z toho (já mám sice holínky a navíc na podpatku, ale tou dobou byly bezpečně na koleji). 

Každopádně jsem si vyhrnula džíny, sundala si boty, dala si je pod bundu a vyrazily jsme.

Kamarádka to neměla daleko, zatímco já jsem si vychutnala cestu přes celý kampus. :-)

Mám docela ráda chození v dešti, akorát byla zima a brzy přišla pořádná bouřka s blesky přes celou oblohu. 

Ulice kampusu se dokonale zalily vodou. Všechny silnice se staly dlouhým jezerem s vlnami a auta dokonale roztřikovala vodu kolem. Do toho přitom na západě ještě svítilo slunce a vzduch měl žluto šedivou barvu, do všeho se přidala i dvojitá duha.

Když jsem dobíhala na koleje (tou dobou jsem už opravdu spíš běžela), obloha se celá zatáhla, slunce už zapadlo a bouřka začala pořádně řádit.

Připomnělo mi to bouřku v Budapešti v létě před třemi nebo čtyřmi roky, kdy se během dne strhla ohromná smršť a během dvaceti minut se ulice Budapeště úplně zalily vodou. Byli jsme tou dobou na cestě v autě, nehorázně jsme si to užívali a šli hledat kanály, abychom mohli zachránit Budapešť od povodně. :-)   

Oooo, mocné hovězí, ooooooo!

Zrovna jsem seděla v pokoji nad učením a nacházela jsem se uprostřed rozmýšlení, kde strávím za týden a kus Halloweenský víkend, když ... mě přes nos praštil neomylný závan...

 

Už je to tu zase.

 

Lubbock páchne jako jeden velký kravín!

 

To nás vždycky neuvěřitelně utvrdí v tom, že Lubbock je jeden velký venkov, se spoustou obrovských farem okolo zásobující městské žrouty dostatkem hovězího. Tudíž když zavane správný vítr, iluze venkova je dokonalá. Dneska je tedy větrání oknem konec a jdu zase odbednit klimatizaci.

 

Každopádně jsem si dneska večer hezky užila pořádný steak a k obědu vlastně taky bylo hovězí. Není se tedy čemu divit! :-)

 

Vracím se teď zase k učení. V pátek mě čeká písemka z deviací na sociologii. Přemýšlím o tom, jestli se tamní konzumace hovězího také neblíží deviantnímu chování.

 

Kde strávím nakonec Halloween si musím ještě pořádně rozmyslet. Dám později vědět.

Další nový týden!

Jak jsem si spočítala, jsem v USA už desátý týden. Do konce semestru pak zbývá už jenom 8 týdnů. Přivedlo mě to na myšlenku, že tady člověk absolvuje 16 týdnů chození do školy za jeden semestr...pááni!

Každý den se děje neuvěřitelné množství nových a nových věcí a vždycky vyvstává otázka, co je lepší dělat o víkendu, jestli to, to nebo to.

 

Víkend jsem opět strávila na texaském venkově v Plains. Stalo se to mojí oblíbenou víkendovou destinací už od prvního dne v USA, kdy mě Honza vyzvedl na letišti a dovezl mě do Plains, učil mě řídit truck na bavlníkové plantáži a vzal mě na moji první a poměrně legendární akci White trash party. Od té doby jsem se v Plains objevila poměrně hodněkrát na to, kolik jsem tady zažila víkendů. Vlastně přesně polovinu. 

Honza v pátek odletěl už zpátky do Evropy, ale nad víkendy v Plains nic není.

O víkendu mě pobavil kamarád Jeff, který nevydržel koukat na způsob, jak žehlím záclony, a rozhodl se ukázat mi, jak žehlí on. Potom jsme porovnávali, kdo žehlí rychleji. V mezidobí jsme popíjeli pivo se solí a já se pro obecné pobavení polila vodou ze žehličky. :-) 

No je to pravda, o víkendu jsem žehlila, vytírala podlahu, obecně uklízela a dobrovolně podstupovala podobně zábavné činnosti. Což je skoro k neuvěření.

Zároveň jsem ale v rámci výuky řízení motorového vozidla jezdila na traktůrku po vinicích a polích a docela jsem se vyřádila. Dostala jsem pití v plechovce (ani v tom nejošuntělejším traktoru nechybí místo na odkládání pití!), traktůrek s pavoukem a jeho sítí místo předního skla a snažila jsem se nepadat už do žádných příkopů jako kdysi na začátku mého pobytu v USA, kdy jsem v noci zapadla do příkopu a ráno nás až vytáhnul kamarád. O víkendu jsem se taky dozvěděla, co všechno je tady za jedovatá zvířátka. Překvapilo mě, že se tady vyskytuje černá vdova, potvůrka jedna.

Že se tu dá narazit na chřestýše, škorpiony, jedovaté pavouky a podobná zvířátka, to jsem věděla. Prolistovali jsme knihu o místních pavoucích a mně se potom vůbec nechtělo ven.

 

Ale včera se mi podařilo najít pampelišku, před týdnem jsem vyhrabala ze země mravkolva. Zároveň jsem se prošla po zahradě s ovocnými stromy a pekanovými ořechovníky a přidala jsem k tomu to ježdění mezi vinicemi. Paráda.

Že to není žádné vzrůšo? Ale je! Jen si představte, že nevidíte nějakou dobu třeba kopec - to pak i relativně malý kopec nebo skála udělá radost a příjemně překvapí. Stejně tak je to s pořádnými stromy.

 

 

Jdu se teď vrhnout na učení, zítra mám premiéru v prezentování před Amíky. :-)

Jak jsem se ocitla uprostřed týdne - 13.10. 2010

Včera nám skončily dvoudenní prázdniny, které tady mají originální název fall break - podzimní volno. Uteklo to jak jinak než rychle a já se dneska opět ocitla ve škole. Víkend jsem strávila na venkově u Nolana, kamaráda Honzy, naštěstí daleko od svého mrazáku, kde už zase trůní několikero druhů překvapivě chutných zmrzlin.

O víkendu jsem se prvně setkala s asi největší domácí televizí v mém životě. Skoro se nevešla Nolanovi do nového obýváku v Plains tak, aby se na ni dalo koukat. Celý den jsme pak rozmotávali a smotávali v domě dráty, abychom usadili i bedny, které ve spojení s obrovskou televizí vytváří geniální prostředí domácího kina. Trochu se divím, jak je možné, že Nolan usnul v půlce filmu, protože to bylo opravdu hodně nahlas a televize vydávala taky hodně světla.

 

A zmrzlinu jsem o víkendu měla jenom jednou.

 

Včera jsme (už zpátky v Lubbocku) s Plóďou a Nolanem ku večeru pocítili hlad a Nolan nás vzal do japonské restaurace OHana. Asi by mě nikdy nenapadlo otevřít zrovna ty dveře, které Nolan otevřel, ale uvnitř se skrývala hezká restaurace, narozdíl od toho, jak to vypadalo zvenčí - barák - krabice, do které nebylo vidět.

Seděli jsme u stolu, kde přímo před námi kuchař připravoval na velkém plátu jídlo. Už jsem v takové jedné restauraci byla, ale zážitek to byl stejně ohromný. Kuchaři jsou to dobří, rychlí a se smyslem pro humor. Jídlo lítá porůznu sem a tam (třeba let takového čerstvého vejce je obzvláště poutavý) a když jsem byla v takové restauraci minule poprvé, skoro jsem nemohla jíst, jak moc jsem se smála. A to nemluvím o tom, že je to prudce jedlé. Celé je to jedno velké představení a člověk odchází s více než dobrou náladou, přecpaný a s balíčkem nedojezeného jídla.

Ještě jedna věc, co se mi na tom moc líbí - kuchař udělal na plotně z koleček syrové cibule "sopku" (posadil kolečka na sebe), nalil do ní alkohol a zapálil. Parádní podívaná. Až jsme horečnatě přemýšleli, jestli známe nějakou takovou restauraci u nás v Praze a nic moc nás nenapadlo.

 

Poté, co nám minulý týden kontrolovali na kampusu pokoje, jestli v nich náhodou nepřechováváme alkohol, jsem si nakoupila zase zásobu piva. Tentokráte pivo s názvem Blue Moon s dýňovou příchutí. Zkusit se má všechno.

Jak se tady učím aneb Neverending Story

Ano, je to tak, už se zase učím a nejlepší na tom je, že jen tak nepřestanu. A nepřestanu taky závidět klid ve škole našim zahraňákům v Praze. Tady jsem najednou student jako každý jiný Amík s tím rozdílem, že na pár písemek můžu mít slovník. Na některé slovník mít nemůžu a to je teprve zábava. Někdy nerozumím otázce, někdy odpovědím a zrovna dneska jsem se cítila poněkud vtipně, když jsem se ptala při písemce profesora (který mi nepovolil používat slovník při testu), co znamená ta odpověď a přitom, jak se tvářil, mi bylo jasné, že to je zrovna odpověď správná.

Dnes jsem absolvovala test, který Amíci většinou napíšou v průměru na 68 bodů ze sta. Já jsem v písemkách obvykle tak deset bodů pod průměrem. Ale nedivím se tomu, jelikož formulace otázek i odpovědí bývají dost zákeřné a já nedovedu někdy rozpoznat rozdíly ve významu slov, jelikož mi přijdou totožné, ačkoli očividně správná může být jen jedna odpověď.

Zároveň mě dnes pobavila testová otázka pana profesora Šprýmaře z hodiny Operačního Managementu, která zněla na způsob: "V čem jsem se v hodině mýlil". Docela přesně vím, že správná odpověď byla: "V preferencích lidských chutí - v Texasu (specifikace na jeden sportovní klub v Amarillo) dávají přednost kuřecímu před rybou". Myslel samozřejmě texaské chutě. A tím spíš se divím, že to maso bylo kuřecí a ne hovězí. Naprosto mě zmátl. Asi jsem stále ve fázi povrchního poznávání americké kultury. :-)

Lidé tady milují příběhy ze života. A tak se učíme o tom, jak kdo kdy co kde provedl a co se mu následkem toho stalo a kdo mu pomohl dostat se zpátky na nohy. Případně kdo koho potopil. Většinou jsou to dojemné příběhy, dojáky.
Když jsem před nějakým týdnem, ještě poměrně na začátku, zavítala s kamarádkou a její rodinou na kovbojský festival, poměrně mi zatrnulo, když tři z pěti lidí mluvících na pódiu se jeden po druhém rozbrečeli. Potom si pustili americkou hymnu, chytili se za srdce, zapěli a prožili si tu chvíli, kdy každý Američan nehnutě stojí a myslí na to, jak miluje Ameriku a hlavně tu svoji specifickou americkou svobodu. :-)

Každopádně rodina mojí kamarádky vypadala poměrně překvapeně po tomto vystoupení stejně jako já. A to jsou z Texasu, asi hodinu jízdy od Lubbocku.


Zítra mě pro změnu čeká další test, abych toho neměla málo. Jdu se učit, abych i já potom nemusela uronit slzu za nedobrý výsledek.