Pár nových postřehů

Uprostřed týdne jsem se ocitla na skok na texaském venkově. Když jsme se s Nolanem sebrali a odjížděli zpátky do města, pustil mi v autě jednu skladbu. Jmenuje se West Texas a je od místního pianisty. Jestli máte chvíli, pusťte si ji, protože mě neuvěřitelně chytla. Až ji budete poslouchat, sedněte si, v klidu, zavřete oči a představte si všechno tohle dohromady... ...Příjemně strávený den. Pozhasínali jsme, zamkli jsme dveře baráčku a vydali se na cestu. Teplo na triko, pohodlný a obrovský texaský truck, široširé pláně kam oko dohlédne a kam ani nedohlédne, protože ty pokračují desítky mil daleko. Mrtvá očesaná bavlna. Roští nejrůznějších velikostí, které se brzy s větrem uvolní a budou se koulet přes cesty úplně přesně tak, jako to známe z westernů. Rovné a ohromně široké silnice, na kterých sotva potkáte jedno nebo dvě auta. Desítky a desítky ropných vrtů, které se pomalu a klasicky pohybují ve svém rytmu. A zápach sulfanu, pro mě už tradiční indikátor venkova. Neuvěřitelně krásně barevný západ slunce, kdy poslední paprsky rychle mizí pod obzor a nastává noc plná hvězd. Všude kolem obloha. Nebe bez mraku s tolika jasně zářícími hvězdami, jako jste v životě neviděli. Kojot běžící podél cesty. Naprostá volnost a prostor. Texaské kovbojské boty na nohou. Klid. Velice příjemná texaská společnost. Představa večera s americkými kamarády a koncertu Local Nobodys. Takhle přesně jsem se cítila. Doufám, že se Vám to taky bude líbit, protože mně se to líbí víc než moc.

http://www.youtube.com/watch?v=yJnZoMlVV6M

Nepsala jsem dlouho, ale poslední týdny ubíhaly tak, že jsem se sotva stíhala otáčet za uběhlými dny. Dny mizely v nekonečnu a nechávaly mě napospas novým a novým úkolům. Nepočítám zrovna třeba to, že jsem zkoukla kreslený seriál Avatar, protože to je doslova "mindblowing", "will rock your socks off", zkrátka parádní, parádní, parádní.

Ještě pořád nerozumím američtině tak, jak bych chtěla, ale myslím, že jsem už udělala velký pokrok za ty tři měsíce, co tady jsem. Rozumím těm z města, s konverzací s lidmi z venkova mívám poměrně problémy.

Kulturní šoky jsou také stále na programu - třeba zrovna v sobotu jsem jednu chvíli doslova valila oči.

V pátek, den po návratu z venkova, jsme měli na programu mezinárodní večeři. Pořádali ji kamarádi, co byli minulý semestr studovat v Praze, v Itálii a ve Francii. Tak se stalo, že jsem konečně uvařila knedlo-vepřo-zelo a upekla perník. Bohužel čeští kluci byli zaneprázdněni přípravou na výlet, tak to vypadalo, že budu vařit sama. Ale pomohla mi kamarádka z Texasu, kterou jsem zaúkolovala přípravou knedlíků. Ujala se toho statečně a povedlo se jí to. Protože na koleji nemáme ani troubu, natož hrnec (ještě jsem nepotřebovala hrnec, tak jsem ho zkrátka ještě nekoupila), vařili jsme u kamaráda Vincenta, Francouze. Společně jsme tam tři hodiny vytvářeli třeskutě dobrá jídla. Na večeři jsme přijeli s hodinovým zpožděním a ke všemu jsme zapomněli doma zelí, pro které se pak kluci ještě stavili.

Všude byla spousta a spousta jídla a dobře jsme se bavili. José a Mike, kluci, co studovali minulý semestr v Praze, se mohli umlátit po knedlo-vepřu-zelu a českém pivu, co jsme nakoupili. Sešla se nás tam pěkná směska, celosvětová. Ochutnávali jsme, co to šlo, a spousta věcí byla doslova k sežrání.

V sobotu jsem byla pozvaná na americký fotbal. Naše univerzita hrála proti Weber state a kupodivu jsme je převálcovali skórem asi 65 ku 7. Kupodivu píšu proto, že tenhle semestr se naší univerzitě příli nedařilo vyhrávat. Tím spíš bylo komické, že návštěvníci hromadně odcházeli v polovině utkání, že prý už je jasné, kdo vyhraje, a jeli raději domů nebo někam na jídlo.

Bylo to podruhé, co jsem byla na fotbale a poprvé, co jsem seděla. Bylo to přecijenom daleko příjemnější, než stát. Když člověk sedí uprostřed obrovské arény, která je sladěná do černé a červené a všichni společně skandují, koukají na neuvěřitelně dlouhé reklamy, uvědomí si zase znovu, že je opravdu v USA, zmýlit se není možné. Americký fotbal taky není úplně nejrychlejší sport. Hraje se 4krát patnáct minut, ale zápas trvá kolem tří, čtyř hodin. Uf uf. 

A co mě zase pořádně překvapilo, byla jakási dáma. V polovině velké přestávky ve fotbale nastoupila doprostřed hřiště a začala mluvit do mikrofonu. Mluvila o tom, jak se před týdnem zabila jedna slečna v autě, protože si hrála s mobilem a skončilo to dopravní nehodou. Tady je to jako nemoc, Američani potřebují neustále něco psát v autě na jejich iPhonech, neustále. Je to jako zvyk, nasednout do auta a zkontrolovat mobil. Případně číst knížku nebo koukat na film, záleží, jak daleko člověk jede. A tahle dáma s typicky americkým hláskem ženy v domácnosti neuvěřitelně vřískala na ztišenou arénu, aby lidi šli podepsat petici proti psaní na mobilu. Když už její proslov trval déle než sedm minut, moje brada spadla a připadala jsem si jak u vymývání mozků. Hledala jsem očima někde nějakou oporu, ale i Nolan vypadal, jako že je to docela normální a že se nic neděje. Ta žena opakovala několik věcí neustále dokola a stále vytvářela nové a nové věty, které přes mikrofon doslova bily do uší. Měla jsem pocit, že potřebuju utéct a na petici jí peču. Ale přežila jsem. Jen její hlas pořád slyším v hlavě ještě dneska.

A jedna velice komická věc je ta, že na kampusu je zakázáno pít alkohol. Vyjímkou je právě sportovní utkání ve fotbale, protože to tu nasává každý a naprosto veřejně. Kolem stojí a jezdí policie několika druhů, ale tohle je povoleno. Vskutku zábavné.

Za chvíli mě vyzvedává americká kamarádka Janae a veze mě na oslavu narozenin jejich dědečka. Jsem na to zvědavá. Jejich rodina je příjemně šílená.

Šupky dupky, to nám to letí

Jsem čestvě ostřihaná, záhadně mám momentálně ve vlastnictví čtyři mobily, příští týden mám písemky ze všech předmětů, dneska si nechám obarvit hlavu a třeba se nám také podaří konečně si koupit kostým na Halloween.

 

Včera mě kamarádi učili hrát racketball. Je to něco na způsob squashe, ale možná o něco jednodušší, míček se krásně odráží a lítá všude. Když se podaří míčkem trefit druhého člověka, pořádně to zabolí. Což samozřejmě není cílem hry, ale stává se to relativně často. Otázka je taky ta, jestli se trefím do míčku. To je základ úspěchu, ale ne vždy se to dařilo.

Když kamarád Martin hledal na internetu pravidla, jak správně hrát racketball, pobavili jsme se hned u první věty. Ta zněla: "The 2007 USAR Official Rules of Racquetball are copyrighted. All rights reserved."

Jsme zkrátka v Americe. :-)

 

Jako malou třešničku na dortu přidávám, že třeba dneska mi spadla brada, když jsem viděla fotku psa mojí mentorky (buddice), že lakuje svému velkému pudlovi drápy na růžovo. Měl i růžovou mašli na hlavě a kdo ví co všechno na uších, ale ty drápy mě jaksi dojaly.

 

Venku máme stále krásné počasí. Dnes jsem našla cestou ze školy pár stromů, které pomalu žloutnou a opadávají. Už je chladněji, na kalhoty a mikinu po ránu, odpoledne na triko. Ale nedaleko od mých dveří kvete pár keřů, které naprosto ohromně voní. Mám nepřekonatelnou touhu uloupnout kus keře a začít si ho pěstovat.

 

Ve škole nás zase zatížili kupou učení, jako by toho nebylo málo, a zítra mám pro změnu písemku. :-) 
Jinak jde tady život pomalu a rychle. Každý den se děje hrozně moc věcí a někdy mám pocit, že neuběhl týden, ale celý měsíc kvůli tomu, kolik se toho událo.

Víkend je za námi...boooooo!

Kde strávím Halloween je už jasné. V Lubbocku. Došla jsem k tomu závěru celkem snadno a to vzhledem k mnou preferovaným preferencím. V sobotu (hlavní den oslav Halloweenu) se koná navíc v nedalekém vinařství Grape day, tudíž uvidím, co si budu z halloweenského večera pamatovat. Grape day začíná už v deset dopoledne. :-)

 

 

V pátek jsme se nechali dovézt na párty, co pořádali naši američtí kamarádi pro jednu slečnu, která slavila dvacáté první narozeniny, tak důležitý to přelom v životě Amíka.

 

Řídit auto tady člověk může od patnácti, volit od 18, ale pít legálně až od 21 let.

 

Ta párty byla tak dobrá, až mi připomněla naše párty v Praze. Byla to trochu skoro nostalgie, protože se to konalo v domě, kde bydlí José a Mike, kluci, kteří studovali minulý půlrok na ČVUT v Praze a mají na to neutuchající vzpomínky. :-)

 

Jeden z několika vrcholů párty nastal ve chvíli, kdy jsme kolem čtvrté ráno měli být odvezeni domů na koleje (já, kamarádi Češi, Francouz a Němka), já jsem se loučila a potom mi José říká, že už mi ale ujeli. Kluci v autě to zjistili až po chvíli (bylo tam i beze mě velice, velice těsno). José ale zareagoval velice rychle, našel dalšího kamaráda s autem, a tak jsem se prvně v životě projela nejluxusnějším sporťákem - Chryslerem - jaké kdy mé zraky zřely. Vůbec to nebylo špatné. 

 

V sobotu jsme si dali chillout den s jedním velkým cílem - koupit halloweenský kostým. To se sice nepodařilo, ale kamarád Vincent a já jsme si v knihkupectví koupili knížky a mapu, a společně se šesti klukama jsme šli do zmrzlinárny na zmrzlinu. Den pokračoval návštěvou venkovní jakuzzi u Vincentova apartmánu spojené s konzumací piva a kávy a následnou návštěvou Dancing Barn Chances R s kamarády z Plains. :-)

 

Co nás ještě pobavilo byla velice chutná zmrzlinářská stránka připravená akurátně pro Halloween. Přeju příjemné pobavení. Mně to vystačilo na dlouho. :)

http://www.benjerry.com/

 

 

PDA

 

A jenom malá vsuvka. Kdysi na začátku jsem zmínila, že vysvětlím zkratku PDA, se kterou jsem se tady na vlastní kůži seznámila. A teď je na to možná vhodná chvíle. :--)

PDA znamená Public Display of Affection. Kdo chce, tady je dokonce článek na wikipedii, ale v angličtině. :-)http://en.wikipedia.org/wiki/Public_display_of_affection

 

Kazdopádně to znamená, že tady jen tak nepotkáte na ulici nebo v parku dva líbající se lidi jako člověk potká v Praze. Nenene. Jsou vidět lidi držící se za ruku, nebo maxilmálně v objetí. Ostatní by mohlo kolemjdoucí příliš znechutit. Mají tady zkrátka jiné normy. Že třeba večer v baru tancují tak, že dokonce mně přecházely oči překvapením, to je zase něco jiného.

 

Ale že jsem byla z kina vyhozená za PDA, to je fakt. Ze sálu, kde při večerním programu všeho všudy byli celkem čtyři lidi. Byl to veskrze ultimátní zážitek, kdy se člověk cítil zase jako nějaký teenager, co provedl něco nesnesitelného. Ohromná zábava!

Záplavy

Už si nedělám legraci z toho, proč je dobré koupit si v pustém Texasu holínky. Dneska jsem to pocítila na vlastní chodidla.

Šly jsme s kamarádkou z Litvy na večeři do jedné moc příjemné a útulné jídelny na kampusu. Všechno probíhalo více než příjemně, krásně jsme se nadlábly ve stylu all-you-can-eat, završily všechny chody dvěma dortíky a pořádnou zmrzlinou.

Když jsme se odvalovaly zpátky na koleje, čekalo nás u vchodu překvapení. Kolem postávalo hodně děvčat a všechny měly holínky a pršipláště nebo deštníky a žádné se moc do toho slejváku venku nechtělo. My jsme jako správné exchange studentky neměly nic z toho (já mám sice holínky a navíc na podpatku, ale tou dobou byly bezpečně na koleji). 

Každopádně jsem si vyhrnula džíny, sundala si boty, dala si je pod bundu a vyrazily jsme.

Kamarádka to neměla daleko, zatímco já jsem si vychutnala cestu přes celý kampus. :-)

Mám docela ráda chození v dešti, akorát byla zima a brzy přišla pořádná bouřka s blesky přes celou oblohu. 

Ulice kampusu se dokonale zalily vodou. Všechny silnice se staly dlouhým jezerem s vlnami a auta dokonale roztřikovala vodu kolem. Do toho přitom na západě ještě svítilo slunce a vzduch měl žluto šedivou barvu, do všeho se přidala i dvojitá duha.

Když jsem dobíhala na koleje (tou dobou jsem už opravdu spíš běžela), obloha se celá zatáhla, slunce už zapadlo a bouřka začala pořádně řádit.

Připomnělo mi to bouřku v Budapešti v létě před třemi nebo čtyřmi roky, kdy se během dne strhla ohromná smršť a během dvaceti minut se ulice Budapeště úplně zalily vodou. Byli jsme tou dobou na cestě v autě, nehorázně jsme si to užívali a šli hledat kanály, abychom mohli zachránit Budapešť od povodně. :-)   

Oooo, mocné hovězí, ooooooo!

Zrovna jsem seděla v pokoji nad učením a nacházela jsem se uprostřed rozmýšlení, kde strávím za týden a kus Halloweenský víkend, když ... mě přes nos praštil neomylný závan...

 

Už je to tu zase.

 

Lubbock páchne jako jeden velký kravín!

 

To nás vždycky neuvěřitelně utvrdí v tom, že Lubbock je jeden velký venkov, se spoustou obrovských farem okolo zásobující městské žrouty dostatkem hovězího. Tudíž když zavane správný vítr, iluze venkova je dokonalá. Dneska je tedy větrání oknem konec a jdu zase odbednit klimatizaci.

 

Každopádně jsem si dneska večer hezky užila pořádný steak a k obědu vlastně taky bylo hovězí. Není se tedy čemu divit! :-)

 

Vracím se teď zase k učení. V pátek mě čeká písemka z deviací na sociologii. Přemýšlím o tom, jestli se tamní konzumace hovězího také neblíží deviantnímu chování.

 

Kde strávím nakonec Halloween si musím ještě pořádně rozmyslet. Dám později vědět.

Další nový týden!

Jak jsem si spočítala, jsem v USA už desátý týden. Do konce semestru pak zbývá už jenom 8 týdnů. Přivedlo mě to na myšlenku, že tady člověk absolvuje 16 týdnů chození do školy za jeden semestr...pááni!

Každý den se děje neuvěřitelné množství nových a nových věcí a vždycky vyvstává otázka, co je lepší dělat o víkendu, jestli to, to nebo to.

 

Víkend jsem opět strávila na texaském venkově v Plains. Stalo se to mojí oblíbenou víkendovou destinací už od prvního dne v USA, kdy mě Honza vyzvedl na letišti a dovezl mě do Plains, učil mě řídit truck na bavlníkové plantáži a vzal mě na moji první a poměrně legendární akci White trash party. Od té doby jsem se v Plains objevila poměrně hodněkrát na to, kolik jsem tady zažila víkendů. Vlastně přesně polovinu. 

Honza v pátek odletěl už zpátky do Evropy, ale nad víkendy v Plains nic není.

O víkendu mě pobavil kamarád Jeff, který nevydržel koukat na způsob, jak žehlím záclony, a rozhodl se ukázat mi, jak žehlí on. Potom jsme porovnávali, kdo žehlí rychleji. V mezidobí jsme popíjeli pivo se solí a já se pro obecné pobavení polila vodou ze žehličky. :-) 

No je to pravda, o víkendu jsem žehlila, vytírala podlahu, obecně uklízela a dobrovolně podstupovala podobně zábavné činnosti. Což je skoro k neuvěření.

Zároveň jsem ale v rámci výuky řízení motorového vozidla jezdila na traktůrku po vinicích a polích a docela jsem se vyřádila. Dostala jsem pití v plechovce (ani v tom nejošuntělejším traktoru nechybí místo na odkládání pití!), traktůrek s pavoukem a jeho sítí místo předního skla a snažila jsem se nepadat už do žádných příkopů jako kdysi na začátku mého pobytu v USA, kdy jsem v noci zapadla do příkopu a ráno nás až vytáhnul kamarád. O víkendu jsem se taky dozvěděla, co všechno je tady za jedovatá zvířátka. Překvapilo mě, že se tady vyskytuje černá vdova, potvůrka jedna.

Že se tu dá narazit na chřestýše, škorpiony, jedovaté pavouky a podobná zvířátka, to jsem věděla. Prolistovali jsme knihu o místních pavoucích a mně se potom vůbec nechtělo ven.

 

Ale včera se mi podařilo najít pampelišku, před týdnem jsem vyhrabala ze země mravkolva. Zároveň jsem se prošla po zahradě s ovocnými stromy a pekanovými ořechovníky a přidala jsem k tomu to ježdění mezi vinicemi. Paráda.

Že to není žádné vzrůšo? Ale je! Jen si představte, že nevidíte nějakou dobu třeba kopec - to pak i relativně malý kopec nebo skála udělá radost a příjemně překvapí. Stejně tak je to s pořádnými stromy.

 

 

Jdu se teď vrhnout na učení, zítra mám premiéru v prezentování před Amíky. :-)

Jak jsem se ocitla uprostřed týdne - 13.10. 2010

Včera nám skončily dvoudenní prázdniny, které tady mají originální název fall break - podzimní volno. Uteklo to jak jinak než rychle a já se dneska opět ocitla ve škole. Víkend jsem strávila na venkově u Nolana, kamaráda Honzy, naštěstí daleko od svého mrazáku, kde už zase trůní několikero druhů překvapivě chutných zmrzlin.

O víkendu jsem se prvně setkala s asi největší domácí televizí v mém životě. Skoro se nevešla Nolanovi do nového obýváku v Plains tak, aby se na ni dalo koukat. Celý den jsme pak rozmotávali a smotávali v domě dráty, abychom usadili i bedny, které ve spojení s obrovskou televizí vytváří geniální prostředí domácího kina. Trochu se divím, jak je možné, že Nolan usnul v půlce filmu, protože to bylo opravdu hodně nahlas a televize vydávala taky hodně světla.

 

A zmrzlinu jsem o víkendu měla jenom jednou.

 

Včera jsme (už zpátky v Lubbocku) s Plóďou a Nolanem ku večeru pocítili hlad a Nolan nás vzal do japonské restaurace OHana. Asi by mě nikdy nenapadlo otevřít zrovna ty dveře, které Nolan otevřel, ale uvnitř se skrývala hezká restaurace, narozdíl od toho, jak to vypadalo zvenčí - barák - krabice, do které nebylo vidět.

Seděli jsme u stolu, kde přímo před námi kuchař připravoval na velkém plátu jídlo. Už jsem v takové jedné restauraci byla, ale zážitek to byl stejně ohromný. Kuchaři jsou to dobří, rychlí a se smyslem pro humor. Jídlo lítá porůznu sem a tam (třeba let takového čerstvého vejce je obzvláště poutavý) a když jsem byla v takové restauraci minule poprvé, skoro jsem nemohla jíst, jak moc jsem se smála. A to nemluvím o tom, že je to prudce jedlé. Celé je to jedno velké představení a člověk odchází s více než dobrou náladou, přecpaný a s balíčkem nedojezeného jídla.

Ještě jedna věc, co se mi na tom moc líbí - kuchař udělal na plotně z koleček syrové cibule "sopku" (posadil kolečka na sebe), nalil do ní alkohol a zapálil. Parádní podívaná. Až jsme horečnatě přemýšleli, jestli známe nějakou takovou restauraci u nás v Praze a nic moc nás nenapadlo.

 

Poté, co nám minulý týden kontrolovali na kampusu pokoje, jestli v nich náhodou nepřechováváme alkohol, jsem si nakoupila zase zásobu piva. Tentokráte pivo s názvem Blue Moon s dýňovou příchutí. Zkusit se má všechno.

Jak se tady učím aneb Neverending Story

Ano, je to tak, už se zase učím a nejlepší na tom je, že jen tak nepřestanu. A nepřestanu taky závidět klid ve škole našim zahraňákům v Praze. Tady jsem najednou student jako každý jiný Amík s tím rozdílem, že na pár písemek můžu mít slovník. Na některé slovník mít nemůžu a to je teprve zábava. Někdy nerozumím otázce, někdy odpovědím a zrovna dneska jsem se cítila poněkud vtipně, když jsem se ptala při písemce profesora (který mi nepovolil používat slovník při testu), co znamená ta odpověď a přitom, jak se tvářil, mi bylo jasné, že to je zrovna odpověď správná.

Dnes jsem absolvovala test, který Amíci většinou napíšou v průměru na 68 bodů ze sta. Já jsem v písemkách obvykle tak deset bodů pod průměrem. Ale nedivím se tomu, jelikož formulace otázek i odpovědí bývají dost zákeřné a já nedovedu někdy rozpoznat rozdíly ve významu slov, jelikož mi přijdou totožné, ačkoli očividně správná může být jen jedna odpověď.

Zároveň mě dnes pobavila testová otázka pana profesora Šprýmaře z hodiny Operačního Managementu, která zněla na způsob: "V čem jsem se v hodině mýlil". Docela přesně vím, že správná odpověď byla: "V preferencích lidských chutí - v Texasu (specifikace na jeden sportovní klub v Amarillo) dávají přednost kuřecímu před rybou". Myslel samozřejmě texaské chutě. A tím spíš se divím, že to maso bylo kuřecí a ne hovězí. Naprosto mě zmátl. Asi jsem stále ve fázi povrchního poznávání americké kultury. :-)

Lidé tady milují příběhy ze života. A tak se učíme o tom, jak kdo kdy co kde provedl a co se mu následkem toho stalo a kdo mu pomohl dostat se zpátky na nohy. Případně kdo koho potopil. Většinou jsou to dojemné příběhy, dojáky.
Když jsem před nějakým týdnem, ještě poměrně na začátku, zavítala s kamarádkou a její rodinou na kovbojský festival, poměrně mi zatrnulo, když tři z pěti lidí mluvících na pódiu se jeden po druhém rozbrečeli. Potom si pustili americkou hymnu, chytili se za srdce, zapěli a prožili si tu chvíli, kdy každý Američan nehnutě stojí a myslí na to, jak miluje Ameriku a hlavně tu svoji specifickou americkou svobodu. :-)

Každopádně rodina mojí kamarádky vypadala poměrně překvapeně po tomto vystoupení stejně jako já. A to jsou z Texasu, asi hodinu jízdy od Lubbocku.


Zítra mě pro změnu čeká další test, abych toho neměla málo. Jdu se učit, abych i já potom nemusela uronit slzu za nedobrý výsledek.

Tři dny sportu a opalování slečny s texaskou občankou

Jak je to se ztučnělci v USA?

Když jsem se nastěhovala na kampus a začala se rozhlížet kolem, říkala jsem si - "a kde že jsou všichni ti tlustí amíci??". Protože všude kolem se to hemžilo a hemží nejen docela normálně stavěnými kovboji, ale hlavně slečnami v short-shorts s krásnýma nohama. Hamburgry na ně!

 

Tak jsme včera s kamarádkou z Litvy šly objevovat ono zázračné místo, kde se spalují tuky a kalorie. Tedy nešly jsme na lékařskou kliniku jako spousta Američanek, ale do Rec centra, do obrovského školního zastřešeného komplexu se vším ohledně sportu, co si jenom dovedete představit. Pro studenty TTU zadarmo. Všechno. Když jsem tam byla prvně na obhlídce terénu, valila jsem oči a brada mi padala, jak jsem se rozhlížela kolem. Je tu asi něco od všech sportů, co byste kdy chtěli i nechtěli zkusit. Neuvěřitelné množství squashových kurtů, ohromný počet nejrůznějších místností, nepočítaně basketbalových hřišť, spousta kurzů, outodoorové centrum, lezecká stěna, posilovny, obrovský bazén, krytá velká běžecká dráha a já-nevím-co-ještě-všechno a všude tam jsou lidi a asi opravdu sportují, to je na tom asi to nejúžasnější.

Nerada bych zapomněla zmínit o jedné z nejpříjemnějších nových vymožeností, kterou tady ted horečnatě využíváme. Leisure pool, tedy něco jako venkovní aquapark. TTU je na to hrozně pyšné. A já se nedivím. Snažíme se teď se tam vyvalovat co nejčastěji, jelikož už 10. října nám ho na zimu zavřou a my se chceme ještě dostatečně opálit a vydovádět. Protože sluníčko tady ještě pořádně krásně pálí. A taky je o zadarmo a hrozně blízko koleje. :-) Navíc na Amíky už očividně teploty pod 90 Farenheitů neplatí a máme tu obrovskou plochu skoro jen pro sebe.

 

Jenom pro představu - v Americe je všechno velké, respektive i větší, než byste čekali. Texas Tech má druhý největší kampus v USA, hned po NAVY college či co. Takže lidé z TTU (Texas Tech University) rádi říkají, že TTU je stejně největší, protože NAVY se stejně nepočítá. :-)

A jestli nemají největší kampus, mají rozhodně jeden z nejkrášnějších.

 

Každopádně včera mě kamarádka představila posilovně. A nebylo to nepříjemné seznámení, abych řekla pravdu. Člověk si může vybrat z velkého množství běžeckých pásů nebo nejrůznějších hybadel ve stylu běhání. A jedno ordinérní kolo.

Jistá vymoženost je ta, že u každého hybátka je televize. I u toho ordinérního kola. Takže člověk si nastaví všechny možné funkce toho stroje, pustí televizi a baví se.

Největší překvapení pro mě byly takovéhle pohyblivé schody, které jsem zkrátka musela vyzkoušet. Vypadalo to na způsob bežeckého pásu, akorát to byly schody. :-) Za dvacet minut jsem prý vystoupala do 67. patra s průměrem 50 schodů za minutu a shlédla jeden díl How I met your mother. Muhehe.

 

Texas ID

A mám velice příjemou a veselou zprávu, v mé malé milé poštovní schránce se objevilo očekávané Texas ID, občanka!

Tím také děkuji Michalovi, který přišel na to, jak otevřít moji schránku. Dalo to zabrat, ale podařilo se. Příště už vím, jak na to. (Třeba kdybyste mi chtěli poslat pohled, abych si ho mohla vyzvednout. A kdyby teda náhodou, moje adresa je Carpenter Wells 421 B, Lubbock 79 409. Jsem tu přecijenom na celý rok.) :-D

Z té občanky plyne ta radost, že s sebou nemusíme všude tahat pas, veledůležitou malou bílou kartičku v něm, a třeba takové DS2019. Ztráta jedné z těch věcí by totiž znamenala nepříjemné obíhání, shánění a přinejhorším promptní návrat domů.

 

Dodatek

Na pořádně vyžralé a přetékající Amíky je nejlepší zajet se podívat třeba do Wallmartu, takového velkého supermarketu. Ale většina z nich se tam nekolébá, ale jezdí na takových nákupních jezdítkách. Pěkně z auta do nákupního vozíku, zaplatit a natéct zpátky do vozu. Je to taková vytučnělá podívaná.

První setkání třetího druhu

Je to tu.

Konečně jsem se dostala tak daleko, že jsem si vytvořila blog. Tudíž kdo zrovna máte čas, můžete se pokochat tím, o co se tu s Vámi podělím. Na ostatní se mě můžete zeptat. Třeba jak se mám a tak, když to neudělám dřív já. :-)

Není tomu dlouho, co jsem se stala studentem ČVUT a je tomu ještě kratší doba, kdy jsem se i já stala mezinárodním studentem. Texas Tech University v Lubbocku byla jasná volba. Zvláště pro člověka, co nikdy vlastně nechtěl studovat v USA, nemá řidičák a nikdy si o Amících nemyslel zrovna nic pozitivního.

Nemohla jsem si vybrat líp!

20. srpna 2010 jsem přeletěla prvně velkou louži a po příliš mnoha hodinách letu a přestupů jsem se objevila na letišti v Lubbocku, kde jsme se po dlouhé době zase setkali s Honzou, který tam na mě zrovna náhodou čekal. Že jsem opravdu jinde jsem poznala, když jsem se prvně nadechla lubbockého vzduchu a sedla si do auta, které svým prostrorem jasně dalo najevo, že jsem tu. Amerika!

Od té chvíle se začala rozvíjet moje texaská veselohra.

Jsem tady teď krátce přes měsíc, dovedla jsem si tady uříznout už párkrát pořádnou ostudu, podařilo se mi dokonce trochu se učit na písemky a na neustálé a otravné a sem tam zábavné domácí úkoly. Poměrně dobře jsem se zabydlela. Jak už jsem pošahaná, sepsala jsem si do detailu svoje cíle a vypsala si semestr, stejně jako v Praze, až mě to pobavilo a vyděsilo zároveň, co to zase vyvádím. Respektive spíš to děsí moje kamarády, jelikož to visí vylepené v mém pokoji a očividně na to nejsou zvyklí. Mně to takový problém nedělá. :-)

Jak už jsem psala, jela jsem sem prakticky bez očekávání. Všechno se sbíhalo moc rychle a já ani neměla čas nějaká očekávání si vytvořit. O to lepší začátek i pokračování začátku mě čekalo.

Díky Plóďovi byl začátek vskutku excelentní. První víkend na "vesnici" v Plains u Plódi se vydařil. Seznámila jsem se s několika budoucími kamarády, pochopila jsem význam termínu White Trash party a následkem toho mě druhý den (první den Orientation Weeku) neuvěřitelně bolela hlava. Celý den. Ale tak to má být. :-)

Užívala jsem si pocit, že pro mě někdo připravil Orientation Week ve škole. To byl konečně pocit vidět to z druhé strany!

Pomalu jsem si zvykala na prostředí univerzity, které je a bude mým domovem na jeden rok, a na všechny ty speciality, co dělají Ameriku Amerikou.

Ale pořád mě tady dovedou pořádně překvapit. Ale o tom příště. :-)

Kurz pravé texasštiny si dáme také příště. Bylo by toho moc na začátek.

Co mě docela překvapilo je to, že v Texasu bylo poměrně hodně přistěhovalců z Čech a Německa. Spousta lidí je tady proto docela nadšená, když řekneme, že jsme z České republiky, jelikož mnoho Amíků má nějakého předka Čecha. To možná přeháním, ale potkáváme se s tím docela často. :-) Asi nejlepší takový příklad nám poskytla prodavačka ve Starbucks, která poté, co jsme s klukama řekli, že jsme Češi, naprosto přestala vnímat, že možná nejsme jediní zákazníci a asi deset minut si s námi povídala, jak je to úžasné, že jsme tady, než přišla na to, že tam za námi jsou další kávy koupěchtiví lidé.

První víkend po začátku školy v Amíkově jsme jeli s Honzou (Plóďou) na výlet do Austinu setkat se tam s našimi kamarády Tomem a Matejem. Setkání to bylo ohromné. Pořádně jsme si náš slez užili. Všechno doladila večerně noční návštěva Austinské Sixth Street, která se se soumrakem proměnila v pěší zónu s tolika bary, že nám až oči přecházely. Tohle by v Lubbocku člověk nenašel.

Děkuju Vám, kluci! :-)

Mimojiné od toho víkendu nosím pravé kovbojské boty a košili a džíny. Chybí mi ještě klobouk a pořádná spona na pásek. Pak už budu cowgirl jako vyšitá. Kovbojské boty nosím často do školy, jelikož tam potom alespoň nemrznu od nohou, jelikož klimatizace v USA je mocná.

Myslím, že protentokrát jsem toho napsala až dost. Je toho spousta zábavného, co se děje a o co bych se s Vámi chtěla podělit. Tak zase příště. :-) Třeba o tom, jak jsem měla culture shock v supermarketu, jak jsem docela jasně pochopila, co že je to to PDA, proč jsme z kojota neudělali guláš a jak jsem pekla štrůdl a slanej koláč.